Slepé děti a zbabělec, aneb pochod matek na MDŽ

Je spousta lidí, co mají nějaké trápení. Skoro každému za těžkých okolností umírají rodiče, v každé rodině se najde aspoň jeden těžce invalidní člověk, který zůstane na vozíku, mnoho z nás se setkalo s hrozivými "prognózami" lékařů, které se naštěstí ukázaly být spíš jen alibistickým věštěním z křišťálové koule.

Ale nejvíc to bolí, když se něco děje s dětmi.

Když před lety přicházelo na svět mé první dítě, svačina porodníků byla důležitější, než fakt, že kdesi na "hekárně" leží už devět hodin rodička, která musí dle rady rozdýchávat bolesti, a to tak úporně a dlouho, až porod rozdýchala, otekla a uzavřela se jí branka. Dítě se narodilo takřka udušené, modré jako švestka, obličej vysílené rodičky s rozpraskanými žilkami do temně fialova se pod bolestnou tíhou porodních křečí změnil takřka k nepoznání ve tvář černošky.

Zkrátka,

"Když se chlapi v hospodě poperou, ať už nožem nebo sekerou", tak to je slabý odvar toho, co musí každá z nás zakoušet pro to, aby mohl pokračovat druh. A zlatým hřebem všeho jsou pak ty šílené děsy, stresy a zoufalé strachy, co s dětmi nakonec bude; vždyť já jsem si z porodnice dle prognózy porodníků a pediatrů odnášela miminko, které prý nebude vidět, slyšet, mluvit či bude jinak postižené, protože bylo příliš přidušené při porodu. Ještěže doktorky v terénu na obyčejných střediscích mají o něco víc rozumu a citu, a vysvětlily mi, že ta předpověď nemocničních sudičů se naplnit nemusí, a že se jim reflexy mého miminka zdají úplně normální. Nicméně už jednou vyslovená kletba je kletba a strach z ní pak už všudypřítomný. A tak ve snaze, abychom se co nejdříve dozvěděli, jak bude naše děťátko postižené či nepostižené, jsme na ně nekonečně dlouhé měsíce tleskali, svítili mu baterkou do očiček, cvičili mu nožičky, neustále na ně mluvili a mluvili, abychom zjistili, zda vidí, slyší nebo nebude němé či chromé. Výsledkem bylo, že jsme u syna dosáhli nadprůměrných projevů po všech stránkách, protože už v šesti měsících obcházel v postýlce kolem šprušlí, v roce plynně mluvil a chodil na nočník, a jediné, co se s z hrůzné alibistické věšťby vyplnilo, bylo nepatrně ráčkující "r", které se časem samo upravilo. Dnes je z něj úspěšný třicátník a já novopečená babička krásného vnoučka.

Kolik zoufalství a strachu o své děti ale musí zkusit každá matka, lze jen těžko popsat. Jenže, to je jen slabý odvar z tisíců jiných osudů, a ten svůj jsem vyprávěla jen jako obligátní "vatu" na úvod, abych si udělala oslí můstek pro to, co musela přežít moje kamarádka Helena, klavíristka a bývalá učitelka v hudební škole.

To bylo tak: život šel, "svatba, narození prvního syna, po dvou letech narození dcery, první auto a dovolená v Jugoslávii," takřka jako podle itineráře filmového bestselleru. Pak následovalo další těhotenství, a ukázalo se, že to budou dvojčátka. V té době jsme se zrovna stěhovali do jiného města, a tak jsme už nebyly s kamarádkou tolik v kontaktu. Potud jsem její příběh sledovala. Ten však měl mezitím děsivý děj...

Když konečně oba chlapečkové-dvojčátka přišli na svět, tak asi po dvou měsících ji jiná naše společná kamarádka, Jana, zahlédla na náměstí, jak trykem tlačí kočárek s dvojčaty, kamsi utíká a po obličeji jí teče řeka slz. Vydala se tedy za ní. Když jí u domu dostihla a nechala se pozvat na návštěvu, tak jí s pláčem maminka Helena tehdy dvouměsíčních miminek povídá: "V poradně mi zrovna řekli, že jsou oba slepí! Prý se to stalo, jak museli být po porodu v inkubátoru a dostali moc kyslíku!"
(To byla ještě blbá doba Husákových dětí).

A život šel dál. Jednou mi, zhruba čtyři roky poté, večer zvoní telefon (tehdy ještě nebyly mobily a ani telefonní zvonění ještě nebylo běžnou věcí každé domácnosti), volala kamarádka Jana, že Helenu a jejich zdravé i slepé děti opustil manžel. Prý nezvládl ten nápor, starat se o čtyři děti, a z toho o dvě slepé a jedno navíc k té nešťastné slepotě i mentálně postižené, a žít s nimi ve společné domácnosti. Tak sice zněla oficiální verze důvodu v rozvodovém rozsudku, nicméně ta skutečná pravda byla taková, že se tatínek zamiloval do o deset let mladší sekretářky, která byla bezdětná a na starosti měla jen to, aby si udržela svoji dobrou práci u svého šéfa, a k níž chodil relaxovat tíhu a zápřah života. Typický případ dezerce ze zodpovědnosti, které se muži dopouštějí v každém druhém, ne-li každém, případu. Až na to, že většina z nich má "jen" zdravé děti s běžnými problémy.

A život zase plynul dál. Uplynulo dalších dvacet let. Hudební škola, kde původně Helena mívala při péči o své slepé děti aspoň občasnou práci, už byla dávno zavřená. A jednoho dne jdu v Holešovické tržnici kolem stánku s ponožkami, a jak jsem se stranou probírala v punčocháčích, tak mi najednou připadl povědomý hlas prodavačky. Zvednu hlavu, prodavačka se na mě usměje a povídá: "Ahoj Zdenko, jak se máš? Nepoznáváš mě, co? "

Z té mladé, krásné a ztepilé ženy byla šedivá stařena se zmrzlýma promodralýma rukama, která v pětačtyřiceti vypadala na sedmdesát. Zatímco její bývalý manžel, otec slepých dětí a dosud pohledný lev salónů to dotáhl až na ministerstvo. Pravda, od svého útěku od problému své děti neviděl, neboť by se jim asi styděl podívat do jejich slepých očí a tu hanbu asi taky neunesl.

Netvrdím - a to rozhodně a s odkazem na zlé jazyky, které již slyším popichovat - že jsou všichni muži špatní,slaboši a zbabělci. Ale je jich hodně. Nepochybně mnohem víc, než rodiček, které ve zmatku a beznaději mizerné sociální situace a zoufalství nechtěného porodu zatratí své děti do babyboxu nebo popelnice, a o nichž se pak píše v bulváru s paušalizujícím přídechem, vidíte, vidíte, jaký jsou ženský!

Jisté ale je, že drtivá většina žen se o své děti stará vzorně a dala by pro ně i vlastní život. Ne tak ale tatínkové - aspoň statistika to dokladuje.

Většina rozvedených mužů, (což je celá polovina ze všech), by si pro větší alimenty nechala vrtat koleno, nepřátelství k ženě, kterou již nemiluje, se obrací v nezájem o děti a starost o ně a jejich podmínky,

a to nemluvím o oněch 38 procentech domácích násilníků, (z kterýchžto důvodů se manželství nakonec rozvádějí), o mužích, jež zneužívají děti v rodině ke svým úchylným sexuálním představám a ze samé "lásky" by je ulaskali, o těch, kteří si rádi přihnou a pak padnou podťatí na kanape a místo pomoci v domácnosti vyspávají opici, a o workoholicích, pro něž je práce příjemnější částí života, než vyrovnaný rodinný život a pomoc s dětmi.

Snad tedy ještě douška do vlastních ženských řad: Milé ženy, nežehrejme, nehořekujme a nelajme na muže v jejich doslechu. Je to stejně marné. Muž je ve většině exemplářích rozdílná anatomická větev, u níž sídlo zodpovědnosti nebydlí v mozku, nýbrž v jiných bodech citlivých na podráždění, a která má blány na uších, jež dovolí slyšet jen to, co muži slyšet a dělat chtějí, a nedovolí naopak vnímat ani to, co se říká s rozumovým apelem, akcentem, nahlas, důrazně a v nepřeslechnutelné frekvenci. Nevzbuzujte proto jejich agesivitu beznadějným křikem či lítostivým pláčem. Na ten mají obzvláště velkou alergii a říkají tomu po Plzákovsku "tyranie slz" - a to aniž by zkoumali příčiny, proč ženy slzí.

Nicméně to ještě automaticky neznamená, že by se těm zbývajícím mužům na slušné úrovni zodpovědnosti mělo děkovat za to, že se chovají jako slušní chlapi a že jsou dětem (a někdy i jejich matkám, s nimiž potomky zplodili), normální lidskou oporou. To jsme přece ale i my všechny, a být oporou, která podrží děti za všech okolností, je pro nás automaticky přijímanou samozřejmostí, a také nám za to nikdo neděkuje. Vždyť nám zrušili, konec konců, i to MDŽ jako ideologicky podjaté.

P.S. a předem děkuji a odmítám všechny varianty ironizování, že máme přece Mezinárodní den matek. Ještě to aby ne!