Ach, ta pohlavnost!

Tak nějak jsem při pohledu do "ženských" rubrik médií znejistěla, zda jsem vůbec žena. Ani nevím, co si s tímto rozčarováním nad kritérii pro ženu počít.

 Podle pravidla "řekni mi co čteš, řeknu ti, kdo jsi", dle mediálních šablon a představ o ženách nepasuju. .  Je mi …no už dost, aby se dalo říct, že jsem dospělá a plně vyvinutá; o věku však jako bývalá žena nerada mluvím. Dlouhou řadu let jsem nosila sukni a lodičky na jehlách. Ale to skončilo, už budu nosit jen kalhoty a pánské boty. Konec konců, je to pohodlnější. Tedy, ne že bych najednou po fyzické stránce zmutovala v nějakou  transku, to ne. Ale co se týče té mentální stránky a sociálního vnímání, tak tam se asi něco stalo, protože nevím proč, ale jak na žádné blogové platformě, tak ani v žádném jiném médiu a jeho rubrikách, jež se obracejí na ženy, nevydržím číst ani obsahovou linku, natož celé články, aniž bych po třech sekundách zhnusena nezavřela stránku. Všimněte si, co nabízejí blogy a média vůbec ženám, o ženách, pro ženy. Můžeme si vybrat z rubrik módy, dětí, manželů a mužů a vztahů k nim obecně, vaření, maximálně ještě tak něco na téma zdravá výživa, dieta. Jakoby ženy zajímaly jen šminky, šmuky, hadry, drby a jen samá povrchní pozlátka. Nedej bože, kdyby se v ženském magazínu ocitla třeba i rubrika o politice, společnosti a kultuře (tedy té opravdové, a nejen stylem módní policie, jaké šaty si oblékla ta či ona hvězda, nebo kdo s ní spal nebo se rozved), ekologii. To se hned začne na obou stranách genderových barikád hystericky vykřikovat  buď něco o praštěných feministkách, anebo naopak o příliš málo nebo moc radikálních feministkách, které to kazí těm doopravdovým, tzv. legitimním feministkám.

Tak to nějak dělá dojem, že pokud mě tyhle „ženské věci“ nezajímají, tak zřejmě bydlím celý život ve špatném těle a můj mozek je v podstatě mozkem prince zakletého v nějaké hloupé a povrchní žábě.

Ovšem problém je, že mě ale, na druhou stranu, ani nezajímá např. rubrika mužských sportů, jako box, fotbal, hokej, rychlý auta a motory, takže i stylizace do opravdovýho chlapa mi nesedí a nevyvěrá z mé přirozené bytosti.

Kdo tedy vlastně jsem? Vždyť já se vůbec nedokážu ztotožnit s žádnou obvyklou nálepkou růžové a modré, a toho, co se od ní očekává. Jsem zřejmě nějaký podivný hybrid.  I když umím skvěle vařit, tak mě rádoby gurmánské plky nezajímají. I když si občas ráda koupím nějaké šatičky, svetřík či botičky, tak štěbetání o tom mě vrcholně nudí. I když jsem maminkou, tak řečičky o dětských prdících, papáníčku, hračičkách mě iritují svým přiřčeným monotématem. I když se ráda rychle projedu v rychlém autě, tak mě debaty o modelech vozů a jejich parametrech vůbec nevzrušují. I když se mi do hlavy nechtě ukládají plevelné informace, kdo s kým v jakém zápase vyhrál nebo prohrál a  jakého hráče draftoval do jaké stáje a za kolik, tak mi připadají naprosto zbytečné a nesmyslné.

 Tak co se mnou? To asi konec! Protože nikam zájmově-genderově nazapadám. A přestože mé žlázy dokázaly produkovat sdostatek normálního kojeneckého mléka, tak i v době laktace mi nepřestaly fungovat i jiné signálky, když třeba někdo někoho v daleké Africe bombardoval, nebo se splašili Tamilští tygři  v regionu zcela vzdáleném, anebo když se stavěla čapí hnízda nejen na komínech naší domoviny.

Asi to bude tím, že mi rodiče vždycky říkali, že důležité je být sám sebou, nepodléhat módním trendům ani názorům, nenechat se strhnout davem jen proto, že něco dělají či vyznávají všichni, a že je nebezpečné se nechat ušlapat stádem, stejně jako je nebezpečné vprostřed stáda kohokoliv ušlapat, stejně jako je nebezpečné naskakovat a zakousnout se smečkou dravců bezbranné, byť by to byla hovádka.

(Já vím, já vím… v přírodě to tak chodí, že někdo je v nějakou chvíli lovící zvěří, a v jinou se vůči jinému stane lovnou potravou. Loni jsem přece taky prodělala tu šílenou chřipku, a vánoce strávila místo s kaprem na talíři na jipce v nemocnici, protože i mě si podali miniaturní, neviditelní, nejnižší organismy virulentního kmene B). 

Ale ani přesto nejsem ani vegetarián, i když si uvědomuji, že zabíjet je špatné, nejsem ani homosexuál, i když vím, že někdo to tak prostě má, a že co svět světem, tak spí i holky s holkama a kluci s klukama, (ostatně, už ve starém Římě patřilo v lepší společnosti k bontonu, když měl příslušník nejvyšší společenské třídy, kromě manželky, i svého hošíka pro potěšení), ani nejsem pro-voják a militarista, ale považuji se za pacifistku s jasnou profilací k nenásilí, i když je mi jasné, že kdyby šlo o kůži mých dětí, tak bych ani vteřinu neváhala, a můj pud bachyní by zaútočil na každého, kdo by je ohrozil. 

Co mě ale vrcholně se…, tedy slušně řečeno drásá, když někdo ničí životní prostředí jen proto, aby se na matce přírodě a našem životním prostoru napakoval a namastil si vlastní kapsu, a prochází mu to, protože všichni se na to koukají, ale mlčí, nic neudělají, a schovávají se za ty kydy o módě, fotbalu a prdech, a někteří takového zločinného pacholka ještě dokonce volí.

Ale co s tím? Nikdo není jen ostrov sám pro sebe, navíc planeta je i mým domovem, ale proč bych si měla připadat jako neúspěšný ztroskotanec, když nemám dost prachů si nějaký ostrov koupit a urvat, zakolíkovat jen sama pro sebe, ale přitom žít v téhle nechutné komercionalizované džungli mezi lidskými dravci a parazity taky neumím a trpím, když musím sledovat tohle boží dopuštění?  

Jednou mi jeden známý řekl – moc o všem přemýšlíš, a to není dobrý, protože prý to je známkou deprese, chtít lepší svět, starat se a zajímat o hladovějící na jiných kontinentech, nebo se snažit ten svět aspoň opravit a kultivovat.

  Každopádně je jasný, že ten, kdo na tomhle světě profituje, jsou obchodníci, právníci, politici a cvokaři. Ale já na ně z vysoka kašlu, a klidně na ně budu shlížet ze svých morálních výšin, a byť chudá a čistě záplatovaná, je budu posílat kčertu, klít a nemít v úctě ani prezidenta, ani premiéra, establishment, a budu dál pobuřovat, psát petice, a burcovat stejně bezpohlavní a podobně nikam nepatřící lidské bytosti, aby nepolevovaly ve svých tichých, individuálních protestech a bojích se zlem a špatností. Už proto, že esence dobra má mnohem vyšší a silnější, esenciální, hodnotu. Kterou nakonec ten ďábel sice většinového, ale přesto slabšího zla nepřemůže, protože ta síla jednotlivých podivínských světlonošů, kreativních vypravěčů, nezařaditelných vizionářů, je stejně větší, než masa miliónů lhostejných a zlounů.

A taky ze svého postu nikdy, nikdy, nikdy neodejdu, nerezignuju!!!