Milý pane Nohavico,

   vzdor všem „pantomelům" - i když vím, to stejně zamrzí - se klidně můžete na všechny ty snahy Vás diskreditovat, prostě vykašlat. Vždyť vinni jsou ti, kteří stojí někomu u hlavy s pomyslnou nebo opravdovou pistolí, a přinutí někoho „zrazovat"!  Ale ti dnes sedí v parlamentech, ve vládách a významných a výnosných úřadech...

  Je přece jasné, že obětí režimu a té hnusné zvůle „bolševika" jste byl Vy.

A ti, kdo dnes na Vás pokřikují, třeba vůbec netuší, že se za malou zdánlivou zradou mohl skrývat ještě vyšší princip, a že je někdy lepší nakrmit hydru nic neříkajícími slovy, ale schovat za ně ty opravdu podstatné informace, které by mohly někomu blízkému opravdu uškodit. To je přece prastará podstata každého partyzánského boje či odboje.

Ve skutečnosti je to možná tak, že všem těm s moralisticky zdviženým prstem překážíte v kšeftu, a tak se zaklínají principy a překrucují skutečnosti a snaží se udělat z oběti zločince. Jenže si neuvědomují, že kdyby „oni" - všichni ti, kdo na Vás útočí - měli aspoň zlomek Vašeho talentu, který jste jistě dostal nejméně od Boha a právě jím, tím pomyslným Nejvyšším, jste byl tedy povolán, abyste byl takový, jaký jste, a abyste šířil přímo božské blaho do lidských duší a srdcí - pak by vlastně neměli ani jediný argument. Protože fakt, že Vás i přes všechny ty nepříjemné peripetie a zápletky lidi milují, je nejvýmluvnější. A lidi nejsou blbí, (byť jsou někdy pomýlení a zmatení), a proto odpouštějí i případné poklesky.

Protože nikdo není - a nemůže být - dokonalý. Každý na světě má v životě svou černou či nejslabší chvilku, kterou by nejraději vymazal z paměti, a když si na ni vzpomene, tak se stydí až ke kořínkům vlasů a ťuká si s odstupem času na čelo a říká si: „Bože, jak jsem mohl takhle sám sebe zklamat?!" Nikdo není nejčistší jak křišťál - protože nejsme křišťál - jsme jenom lidi, s lidskými vlastnostmi - a tedy i s právem na slabost či zklamávání. A to opravdu není fráze.

  A jestli jste byl - nebo ne tak docela - „něčím" agentem či informátorem? A kdo někdy v nějakém smyslu nebyl? Tedy někoho, koho se vlastně vnitřně štítil, ale v určitý moment mu ten mocnější vyhrožoval, dusil a držel ho pod krkem... Jen se podívejme, jak je to třeba v běžném zaměstnaneckém poměru: kolikrát v životě byl každý jeden člověk na světě nucen či donucen držet ústa a krok a pustit nějakou zdánlivě informaci jen proto, aby přežil a měl co do úst? Tisíckrát, milionkrát, vlastně pořád... ! A taky třeba nucen a postaven před rozhodnutí, zda schlípnout uši a „donášet", ( byť třeba bezvýznamné prkotiny z hlediska vesmíru), aby neohrozil svoji existenci či existenci svých blízkých. I to je přece v jistém smyslu hrdinský čin vzít na sebe třeba i znamení hanby třeba jen proto, aby se hněv „ďábla" neotočil proti dětem, proti někomu, koho milujeme a kdo je naším skutečným přítelem... Když je někdo postaven před „Sofiinu volbu" tváří v tvář koho zachránit a koho obětovat, pak je hrdinství najít odvahu a nechat tnout do sebe místo do těch, kdo jsou nám nejbližší. A i to je jeden z rozměrů a motivů, proč lidé někdy jakoby „zradí". Kolikrát v životě lžeme a sráváme se "zrádci" jen proto, abychom někoho - a to i nějaký princip - zachránili a ušetřili ho tak ještě větších škod? Stokrát, tisíckrát, milionkrát... Pravda, sává se, že někdy se musí neodolat i té lži právě z milosrdenství vůči vyššímu principu - i když lhát se nemá; ale pak se vlastně takový člověk de facto stává křivákem v očích těch, kdo nemohou znát skutečnou pohnutku té lži a neví, že zachraňoval ten vyšší princip. A kdyby nedonášel pro tu vyšší pravdu, pak věděl, že jde k ledu - a to je opravdu v každé době, v každé éře, v každém režimu hazard a luxus, který si mohou dovolit jen ti opravdu nejmajetnější, protože ti mají případně z čeho přežít, když je vyhodí z práce. Ale co ti ostatní? Kteří nemají žádné bohaté apanáže z nástupnických vztahů, žádné strýčky, kteří sáhnou v případě nouze do peněženky a založí? Musí-li člověk bojovat o život a každé sousto sám, aniž by měl umetenou cestičku, je to vždycky mnohem těžší. Byl snad Jarek v době normalizace milionářem, aby si mohl dovolit hazardovat s tím, že se připraví o chleba a o talent? A co nějaká zodpovědnost vůči svému jedinečnému nadání? Mohl si s čistým svědomím říci, že bude zatvrzele odporovat, a to i s vědomím, že už třeba nikdy nikdo neuslyší od něj ani čárku a že všechny jeho svělé verše půjdou k ledu s ním? Jen blázen by si nebyl vědom takové jedinečnosti a nutnosti svůj talent předat dál!

Co je to za hrdinství, když si člověk jen pro jakousi zdánlivou a často povrchně chápanou „pevnost charakteru" rozbije hlavu nárazem o nesmyslnou železnou oponu, aniž by si uvědomoval, že tady ale má ještě jiné poslání, že tu ještě nedokončil svou práci, svůj smysl, to, proč byl vlastně nadán a obdařen být v něčem nejlepší? To je opravdu velmi falešné a pokrytecké hrdinství.

Když vzpomeneme na všechny, kdo světu přinášeli ty největší myšlenky a činy, které posunovaly lidstvo dál, tak co najdeme v jejich tváři a charakteru? Co Gallileo, který musel několikrát „odvolat" - jen proto, aby si ještě stovky let po něm mohlo lidstvo šeptat pod fousy to jeho:„...A přece se točí...!" Byl to zrádce ideálů? Byl to zrádce podstaty vynálezu, nebo nebyl? Možná ve své době nakonec vypadal jako zrádce a kolaborant, ale přesto je jeho jméno - narozdíl od těch, kdo ho přinutili odvolat - vytesáno zlatým písmem na nejcennějších pokladech lidstva, na kamenech poznání, na kamenech mudrců. A to je rozhodující.

Ať nastavují krk pěšáci, když je to nutné; protože jejich oběť má smysl, pokud nemají v sobě nic jiného, než svůj jinak přízemní a ničím nenadaný život prázdné hlavy. Ale proč by měla hynout v tom pomyslném souboji dobra a zla ta geniální hlava?!

I prezidenti a králové - často dokonce rozumu přímo mdlého a škodného - mají své ochranky, které za ně nastavují krk a skáčou mezi pomyslné kulky. Všichni mocní mají své zástupce, kteří za ně musejí vzít špínu na sebe. Proto se také zřizují ony seznamy hříchů - aby mocní zůstali "čistí" a bezmocní pošpiněni. Právě to je ta nejrafinovanější forma manipulace! Ale, o tom přece už dávno psal starý dobrý Havlíček ve svých epigramech... Sedlá si prostě za pána vždycky nohu zláme, protože pán mu ji systematicky nastavuje. A to by bylo, aby pak sedlák nezakopnul! A takhle nějak to bylo i s Jarkem a tou nastavenou nohou estébáků.  

Prostě, dokud lidé nebudou schopni si uvědomit, že nepotřebují žádné pány, pak je nechtě budou nuceni ochraňovat a pracovat pro ně i přesto, že i ti pánové, králové a prezidenti mají své slabosti a v lecčems černá svědomíčka.

Byla by v dnešních očích Milada Horáková snad horší bytostí, kdyby nakonec odvolala jen proto, aby mohla nést, třeba v konspiraci, svoji pochodeň a šířit jako živá své světlo dál? Každé takové rozhodnutí - a i to o vlastním bytí či nebytí - je-li činěno po nátlakem, nemůže být bráno za definitivní, s tím, že by ho člověk s odstupem času třeba nepřehodnotil a zachoval by se jinak. A co Jan Palach? Kdyby žil dnes... Není možné, že by si s větším odstupem a nadhledem na dobu řekl, že nemá smysl se stát obětí, která stejně ve svém načasování byla marná. Kdyby zůstal žít, možná by světu přinesl své skvělé myšlenky - a nejen tu jedinou. Vždycky přece nejvíc záleží na tom momentu a detailu vyhodnocení, co udělat. A to, co se dnes čast jeví jako bezvýznamné a hloupé, se v jiných konstelacích a čase může naopak zdát velmi významné a důležité. Svět a jeho dění je prostě relativní.

Je strašně těžké soudit, jak by se člověk měl či neměl v té které situaci zachovat, protože nikdy neznáme úplně celou a úplnou pravdu a pohnutku k nějakému činu. Tu zná jen ten, kdo nějaký čin udělá.

Kritika pevnosti charakteru je sice hezká věc; ale nejsou-li podmínky pro udržení čistoskvoucí tváře, pak se nikdo nemůže divit, že nezůstane tak sklovitě čistá. Jenže problém těch kritiků je ten, že sami se nikdy nedostali do situace, které jsou v každém systému vystavováni ti nejlepší. Ti, kdo mají talent od pánaboha. Protože právě na ně se taky nejvíc lepí ten ďábel slabosti, pokušení a nutnosti se rozhodnout pod nátlakem. Na ty, kteří nic neznamenají z pohledu Vesmíru, se ani zlu nevyplatí se na ně nabalovat. A právě proto možná zůstávají zdánlivě čistí. Ale zase jsou bezejmenní a v podstatě jsou nikým, a zůstávají jen malí „prdi" a umrněnci za bukem, a tak se potom stávají kritiky, aby se aspoň někdy o nich mluvilo. A i to je známka slabosti a pokušení od samotného ďábla.

Možná, že tu nějakou momentální slabost někdo jen nemá napsanou v osobních „papírech" a nevedou na něj spis, protože nic neznamenal a nestál ani těm „bolševikům" za to, aby se o něj zajímali. Anebo se prostě jeho papíry trefně ztratily, když se porůznu zhášelo a zase rozsvěcovalo. Nebo jsou tu takoví, kteří nemají své lustrační „osvědčení" v Praze, ale rovnou v Moskvě. A jistě nemá ani smysl spekulovat a ukazovat prstem, kdo by to tak asi mohl být. Ale mezi řádky to z různých činů a způsobů chování a průběhu jejich života stejně čteme všichni. A ti to pak opravdu dotáhli daleko, ba nejvýš! Protože jedině za tuhle vysokou cenu ušpiněných „papírů" to v systému nespravedlnosti někdo může vytáhnout až nahoru, protože jen stoprocentně poctivě to nejde! Jen to nikdo nemůže říci nahlas už proto, že by to stejně nemělo smysl a jen by tak uškodil sám sobě. Je to prostě pořád ta stará hra na „Císařovy nové šaty". Ale: Rozumíme si...

         ...To bych řekla dnes k té odpudivé „antinohavicové" kampani. A stojím si za tím stejně jako před dvěma roky, když jsem v souvislosti s křiklavým Hutkovým odhalením „pravdy" o Nohavicovi už tehdy říkala na

 i-dnes toto:

O Nohavicovi, Hutkovi a totalitě

Když ke mně dolehla zpráva, že i Nohavica, můj nejoblíbenější Jareček, básník, poeta bytostně lahodící s souznějící mé duši - a jak objektivně prokázáno i duším celých vyprodaných stadiónů -  „spolupracoval" s StB, poněkud mě to zarazilo.

Chvíli jsem se v těch pocitech zmítala, a pak jsem ho zahlédla v televizi, jak mu „kamarád" Mirek Topolánek poplácává po rameni...   Viz článek z úterý 13. listopad 2007 15:04|karma článku: 40,28|přečteno: 8374 x     blog  i-dnes..........................

       A dnes k tomu dodávám: vlády a vladaři padají, jejich činy bývají obvykle rychle zapomenuty. Ale Jarkovy básně si milenci budou šeptat ještě stovky let po něm a skauti, pionýři, vodáci i všichni dobří rodáci a světoobčané si je budou zpívat u ohňů, jako se zpívá pod svatými ikonami. A to bez ohledu na dobu a režim, který právě je a bude...

Zdenka Ulmannová