Mašínové - revanšisté nebo obránci svobody?

V souvislosti s vyznamenáním bratří Mašínů se opět spustila lavina názorů.  Zase téma, které dělí českou společnost vedví. Fakta se trumfují s fakty, polopravdami a dohady.  Jsou Mašínové revanšisté nebo obránci svobody?  

Pravdou je, že Mašínové se prostříleli za hranice a surově zbavili života šest lidí. Proto, aby mohli ven.

Kde byl jejich smysl pro etiku a humanitu právě v tomto okamžiku? Kolem Mašínů se vede mnoho mravokárných otázek, zda může být individuální lidská svoboda nadřazena vyššímu mravnímu principu, ztělesněnému v přikázání „nezabiješ!"

Další otázka, která se dere na rty je ta, tážící se po tom, zda šlo Mašínům více o svobodu vlasti, republiky, z níž brali nohy na ramena a prchali ven, anebo zda tak chtěli ze sebe udělat mučedníky, kteří museli vzít do ruky braň, aby byli příkladem ostatním lidem? Kam by však takový postup vedl? táže se další úvaha.

V kontextu právě ustavší světové války, která znamenala masakr málem apokalyptického rozměru, zdevastovala a zdivočela mezilidské vztahy, si lidé co nejvíce přáli už konečně mír. Klid. Konec střelby, konec neustálému strachu z bojových útoků. Po všech těch koncentrácích, po všech těch hrůzách, jsme byli jako ovce na porážku obětováni světovému míru, a třemi podpisy (Churchilla, Roosevelta, Stalina) naše země zbavena svobody - naši rodiče stejně jako Mašínové či účetní nebo mladí policisté, kteří se stali naví i obětí touhy Mašínů po svobodě.

Měli Mašínové právo vzít těmto „bezejmenným" pěšákům nového poválečného uspořádání světa život?

Byl to akt, za který si zaslouží vyznamenání a medaili za statečnost?

Je společná svoboda nadřazena svobodě jednotlivce?  Příliš mnoho otazníků, než aby šlo vyslovit jasný a jednoznačný soud. A ten, kdo si na to troufá, patrně není schopen vcítění se a vidění v širších souvislostech. Vzít život komukoliv nevinnému je vždy obrovské selhání a výraz toho, že ten, kdo se zabití dopustil, nadřadil vlastní zájmy nad zájmy své oběti a nebyl s to najít jiné, lepší, řešení. A to nemůže být etické.

Spokojit se pouhým argumentem, že kdyby Mašínové nestříleli, stříleli by jejich odpůrci, v této kauze nestačí. Neobstojí. Policisté a účetní, kteří se Mašínům v tu chvíli dostali do rány, nebyli útočníky, nýbrž přepadenými obětmi. Navíc v té době již válka skončila a celá věc se udála nikoli v rámci boje - ba ani dokonce třídního boje - nýbrž jako civilní kauza v období míru.

Pak je nutné se ptát, zda z čistě právního hlediska bylo přepadení a zavraždění obětí Mašíny možné posuzovat jinak, než vraždu a loupežné přepadení.

Pokud totiž soudci nebudou zohledňovat okolnosti, za kterých se věc stala, vznikne šílený precedent, kdy může kdokoliv, kdo se cítí nesvobodný v tom kterém režimu, libovolně kohokoliv zabít jen proto, aby mohl utéci za svobodou.

A to je velmi závažné. To totiž znamená anarchii ve všech mezilidských vztazích. A popření hierarchické posloupnosti všech etických kategorií, kde tou nevyšší je rozhodně snaha zabránit násilí a nevyvolávat je.

Akt Mašínů, ať již  byl veden z jakýchkoliv pohnutek, byl násilný a v tomto smyslu revanšistický, neboť byl současně pomstou jakémusi kolektivnímu „bolševikovi", na kterého Mašínové uplatnili princip kolektivní viny. A to je nepřijatelné.  Z tohoto důvodu nemohou obstát před nejvyšším etickým imperativem.