Mačisti, pučisti versus feministi, aneb MDŽ se blíží!

Výraz macho je označením pro muže, kteří se cítí být nadřazeni nad ženami. Výraz pučista je označením toho, kdo se spikne s někým např. za účelem svržení vlády či nějakého člena vlády. Výraz feminista (nebo častěji feministka), je označením těch, kdo se zasazují za rovná práva a příležitosti žen. Nic víc, nic míň. Machové kritizují ženy, feministky zvlášť, za to, že si dovolují nárokovat stejnou dávku vzduchu, jakou na světě dýchají muži, a obzvláště primitivním způsobem útočí na snahy žen o dosažení rovných podmínek k životu.

  Prý, že to ženám nepřísluší, neboť údajně nikdy nemohou dosahovat takových kvalit a výkonů v různých oborech lidské činnosti, jako muži. (Jakoby feministky vyčítaly chlapům, že nemají dělohu a  nerodí/!/?)

Nejhorší kategorií jsou machističtí pučisté. Ti jsou, zejména u nás, velmi běžní a rozšíření. Vždyť kdykoliv se v naší vládě někdy ocitla žena, vždy byla první, komu šli po krku a snažili se ji „odstřelit". Žádná ministryně na svém postu (snad až na nepatrnou výjimku v totalitních dobách) nedokončila své angažmá až do konce. Buď na ni ušili nějakou boudu, aby např. podepsala podvržené papíry, (neb uhlídat opravdu všechno není v lidských silách) a zadělala si tak na průšvih, pokud se pánové pučisté rozhodli, že tu ženskou z vlády nebo z jiné vysoké funkce vystrnadí, anebo na ní tak dlouho dělali nátlaky, (ty korpční nevyjímaje), aby pod mužskou agresivitou vyměkla a činnost v politice se jí zhnusila natolik, že odešla sama. Ostatně, to potvrdí každá ze současných i bývalých političek.

   Co by pánové machisté-pučisté teprve dělali, kdyby se jednou vlády ujaly samé ženy?! (Tak, jak je běžné v případě mužů). Ostatně, v severských zemích je běžné, že je ve vládě víc než polovina žen.     To si ani netroufám představovat. To by totiž patrně vyvolalo občanskou mužsko-ženskou válku.

            Fakt, že mužům tolik leží v žaludku ženy, které si troufají vylézt ze svých podřízených pozic nebo mužstvo kritizovat za jejich mrzké činy historické i současné, nedej bože se politicky vyslovovat, naznačuje mnohé o mužských mindrácích.   A je nasnadě, že mužská touha po ovládání nejen světa, ale i světa ženského, je sociopatickým jevem, který nemá daleko k přístupu otrokáře k otroku.

Ostatně, zítra si budeme připomínat MDŽ. Nechci ani vidět, jak nám ostří hoši zase vypláchnou žaludek a nadzvednou naše něžné ženské mandle! Už je slyším, jak křičí: "Copak mají muži svůj svátek?! To je diskriminace mužů!"   Jenže pánové, vzhledem k tomu, že mají muži svátek a bene každý den po všechna staletí na tomto světě, je obzvláště hloupé, sebestředné a trapné, když vám jak trn v oku leží tento jediný „ženský" den v roce, který ženy považují za svátek své potřebnosti a důležitosti pro lidskou společnost.

Vždyť osmý březen není žádným bolševickým výročím, nýbrž jen tichou vzpomínkou na ty ženy, které, kromě své práce rodinné, ve fabrikách a jiných provozech s otrockými, nelidskými podmínkami položily život a nechávaly tam své zdraví.

A navíc, svátek MDŽ má svůj původ v Americe a Západní Evropě a nikoli v bolševickém světě.