Podobenství kalvárie

 „Musíš pořád provokovat, Turnere? Co kdybys taky občas uveřejnil něco, co nikoho nedopálí? Mlhavě si vzpomínám, že jsi i takové věci psával.“ Tak tohle jsem si mimo jiné dnes musel poslechnout. No, když je ta neděle…

Křížovou cestou po louce k lesu

pomalu stoupám si svahem,

stigmata křížků, která si nesu,

mám všude po těle nahém.

~

Učím se poznávat přítomnost boží,

snad abych tu nebyl sám,

trnovou korunu z malin a hloží

spletenou na hlavě mám.

~

Neklidný duch do mě vstupuje,

do rukou, nohou i hlavy,

pochybnost mě však sužuje,

nevím, jestli je pravý.

~

Pátý kříž na hoře postavím,

abych ho ukázal světu,

Sejmou mě z něho? Co já vím?

To schizma asi nerozpletu.

~

Ahasver s tykadly na mě se šklebí,

bodá mne jílku zelené kopí,

mezi tím kdesi na modrém nebi

cherubín křiklavý žerty si tropí.

~

Nikdo tu nepláče, proč taky,

rose už k poledni ubývá slzí,

kdejaká Marie dívá se s rozpaky,

na tryznu ale je přeci jen brzy.

~

Unaven ve skalním hrobě spím,

v tu chvíli smrt je jen těžký sen,

beránci mezitím táhnou procesím,

odnikud nikam už málem třetí den.

~

Svědomí kámen mne na duši tíží,

odvalit chtěl bych ho alespoň z části,

bez něho vystoupám nebeskou zdviží,

však s ním se svalím do propasti.

~

Do korun stromů teď otvírám oči,

zvonečky na mši zvoní mi právě,

země se kolem mě bláznivě točí,

malátný klečím na zválené trávě.

~

Osudu nit je podobná provázku,

chrám páně má z platanů vrata,

na holé zemi modlím se za lásku,

která tu jediná zůstává svatá.