„Musíš pořád provokovat, Turnere? Co kdybys taky občas uveřejnil něco, co nikoho nedopálí? Mlhavě si vzpomínám, že jsi i takové věci psával.“ Tak tohle jsem si mimo jiné dnes musel poslechnout. No, když je ta neděle…
Křížovou cestou po louce k lesu
pomalu stoupám si svahem,
stigmata křížků, která si nesu,
mám všude po těle nahém.
~
Učím se poznávat přítomnost boží,
snad abych tu nebyl sám,
trnovou korunu z malin a hloží
spletenou na hlavě mám.
~
Neklidný duch do mě vstupuje,
do rukou, nohou i hlavy,
pochybnost mě však sužuje,
nevím, jestli je pravý.
~
Pátý kříž na hoře postavím,
abych ho ukázal světu,
Sejmou mě z něho? Co já vím?
To schizma asi nerozpletu.
~
Ahasver s tykadly na mě se šklebí,
bodá mne jílku zelené kopí,
mezi tím kdesi na modrém nebi
cherubín křiklavý žerty si tropí.
~
Nikdo tu nepláče, proč taky,
rose už k poledni ubývá slzí,
kdejaká Marie dívá se s rozpaky,
na tryznu ale je přeci jen brzy.
~
Unaven ve skalním hrobě spím,
v tu chvíli smrt je jen těžký sen,
beránci mezitím táhnou procesím,
odnikud nikam už málem třetí den.
~
Svědomí kámen mne na duši tíží,
odvalit chtěl bych ho alespoň z části,
bez něho vystoupám nebeskou zdviží,
však s ním se svalím do propasti.
~
Do korun stromů teď otvírám oči,
zvonečky na mši zvoní mi právě,
země se kolem mě bláznivě točí,
malátný klečím na zválené trávě.
~
Osudu nit je podobná provázku,
chrám páně má z platanů vrata,
na holé zemi modlím se za lásku,
která tu jediná zůstává svatá.
