Me too - kdo neobtěžuje, nebo není obtěžován, neexistuje.

Kdo nebyl sexuálně obtěžován, měl by se nad sebou hluboce zamyslet. Buď nechápe význam pojmu „sexuální obtěžování“, nebo je úplný asociál, či působí tak, že se k takovému činu na něm nikdo nesnížil.

Teď si uvědomuji, že jsem použil maskulinum, čímž jsem tomu celému dal korunu. Tak jinak: kdo nebyla sexuálně obtěžována, měla by se nad sebou hluboce zamyslet… A když je ona náhodou muž, měla by se zamyslet dvojnásobně. Já jsem to učinila, teda učinil (už blbnu), a také by se něco našlo.

Někoho obtěžovat není správné. Být obtěžován(a) může být velmi nepříjemné. Na to se nedá asi nic říci. Na druhou stranu je asi rozumné vymezit rozdíl mezi obtěžováním a násilím. Sexuální násilí je něco zcela zavrženíhodného, a to i ve formě výhrůžek, vydírání a podobně. Každá společnost má v tomto smyslu docela jasná pravidla, a kdo se vymlouvá, že si myslel něco jiného, nechápe, že cokoli v tomto smyslu činěného proti něčí vůli je špatně. A jsme u podstaty věci. Obtěžování, a to nejen sexuální, ale jakékoli, může zcela rozdílně chápat obtěžovaný a „obtěžovatel“. Je to ve své podstatě pocit obtěžovaného, a je nutno říci, že téměř vždy oprávněný pocit obtěžovaného. Podle toho se má obtěžovaný zachovat tak, aby ten, kdo ho obtěžuje, jasně poznal, že dělá něco, co se jinému nelíbí. Obtěžovatel pak toho nechá, nedbá na to, nebo ta situace přeroste v násilí.

Musím říci, že mě toho obtěžuje mnoho. Věci, události, děje, procesy, zvířata a konečně i hodně lidí. Mé prostatě či úbytku testosteronu je to asi jedno, stejně jako špatně umístěným dvířkám, o které se pravidelně v kuchyni praštím. Ze zvířat mě obtěžují prakticky jen cizopasníci, a těm je to také asi fuk. Lidé, kteří mě obtěžují, ale většinou vůbec nepoznají, že mě obtěžují. Zvláště k cizím lidem se totiž chovám zdvořile a slušně, což má za následek to, že oni své obtěžování stupňují a opakují, a já tiše trpím. Pochopitelně si na ně potom doma stěžuji, ale je mi taktéž pochopitelně vysvětlováno, že často stačí se jich nevšímat a ignorovat je.

Kdybych ráno nečetl noviny, nemusel bych se rozčilovat na nějaké ústavní činitele, a kdybych se vyhnul té protivné sousedce nebo na ní vyplázl jazyk, tak mám pokoj. To jsem ale odbočil. Jako muž nemám co by objekt se sexuálním obtěžováním mnoho zkušeností. Ze strany homosexuálních mužů vůbec (myslím, že je mýtus, že gayové běžně obtěžují heterosexuály) a nepamatuji se, že by mě kdy pozornost ze strany nějaké ženy v sexuálním smyslu obtěžovala. Ženy jsou pochopitelně terčem obtěžování výrazně více, ale nemohu si pomoci, do značné míry zde platí to, co bylo řečeno obecně. Žena má mít možnost si zjednat „pořádek“, a pokud to někdo nerespektuje, je to už jistá forma násilí, které se má být možné bránit řadou způsobů.

V tomto smyslu má i smysl ona kampaň. Pokud není někde nastavena společenská nebo třeba firemní kultura tak, že na nevhodné chování náhodného muže nebo kolegy může žena bez obav upozornit, mělo by být opakovaně vysvětlováno, že to tak být má. Mělo by se jí dostat zastání, což v prostředí firmy znamená řešení dotyčného ve smyslu: „tak takhle teda ne, pane kolego“ a obecně třeba tak, že obtěžujícího muže přítomní muži dovychovají hned na místě. Praxe je ale asi ledaskde a ledaskdy jiná.

Podstatné je ovšem to, že žena svou nevoli musí dát jasně najevo. Nikdo se nezastane ženy, která se uculuje, když jí někdo dělá nemravné návrhy protože, proč to neříci, jsou  ženy, kterým flirtování dělá dobře (a to i to „ve vší počestnosti“) a muž se tak může dostat do situace, že je jednou stejné chování vnímáno téměř jako společenská norma, a podruhé jako harassment. Hodně o tom vědí dámy, které jsou v těchto záležitostech velmi exponovány: servírky, hostesky, letušky a podobně. Vím z vlastní zkušenosti (pochopitelně přenesené), že ty si umí poradit snadno a dobře. Často stačí jeden hodně odměřený pohled a mají klid.

V Americe je to asi jiné, ale mi nejsme my nejsme v Americe. Upozorňovat na roky staré zkušenosti s nevhodným chováním či dokonce s násilím kolegů (třeba hereckých kolegů, režisérů nebo producentů) je nestydatost. Buď to měli příslušní lidé udělat hned, anebo to nechat být, a jestli něčí závažné prohřešky zamlčeli kvůli kariéře, je to i jejich hanba, protože tím ohrozili jiné. Nejsme v Americe ani v tom ohledu, že u nás se za pozornost a galantnost málokterému muži dostane výtky, že se chová sexisticky. Naopak, české ženy, zvyklé spíše na sovětský přístup (tedy takový, že žena je levný výrobní prostředek, případně náhrada za pošlé tažné zvíře) se rády nechají rozmazlovat, a to i maličkostmi. Místo podpory nějaké virtuální kampaně by nám asi slušelo, všímat si více lidí kolem nás a taky třeba někdy sami sebe.