Kdo nakazil Richarda?

Chtělo by se mi napsat, že určitě Klaus, ale nemám informace, že by exprezident navštívil gorilí pavilón, nebo si vůdce pražské tlupy pozval do svého institutu, aby mu tam dělal gorilu, byť si myslím, že to úplně nemožné není.  

Abych takovému vyjádření dal korunu, tak místopřísežně uvedu, že je mi Richarda daleko více líto než Václava (což je jasné i z mého předešlého příspěvku), a to nejen proto, že ten prvý za své nakažení zcela jistě nemůže. Přiznám se také k tomu, čeho si všimli psychologové už před řadou let, a co se patrně stále stupňuje: lidé se stávají více empatičtí vůči zvířatům než vůči druhým lidem. Mnozí z nás utrpení zvířat vnímají mnohem emotivněji než utrpení lidí, a to jak v reálné podobě, tak v podobě zprostředkované třeba dokumenty, příspěvky na sociálních sítích či články v tisku.

Těžko říci, jaké všechny důvody jsou příčinou takového lidského chování. Patrně to souvisí s obecnou změnou přístupu lidí ke zvířatům i přírodě jako takové, která se paradoxně týká obrovského množství lidských jedinců, ale obecně se lidstvo chová spíše opačně. Ve zmíněném případě také jistě hraje roli skutečnost, že zvířata jsou na rozdíl od lidí bezbranná a sama si své problémy vědomě nezpůsobila. Ani nákaza gorilího samce není důsledkem jeho nezodpovědnosti, ale byla spíše způsobena nezodpovědností nějakého člověka, nebo souhrou náhod, které ale souvisí se stavem způsobeným lidmi.

Smrt našich psů, kteří žijí pohříchu kratší dobu než my, vnímáme často jako smrt svých blízkých, členů rodiny a důvěrných přátel. Je to pochopitelné, protože tak je dle mého soudu normální v dnešní době psa vnímat. Když mi před lety v požehnaném věku a v poklidu zemřela babička, bylo to smutné, ale smířil jsem se s tím snáze, než když mi posléze ve svých čtrnácti letech a také přirozenou smrtí zemřel můj německý ovčák. Nestydím se, že to takto vnímám, ale pamatuji si, že bylo těžké si to přiznat, a nikomu jsem nic takového v té době pochopitelně ani nevyprávěl.

Píši o těchto emocích vlastně jen proto, že jsem vždy trochu rozpačitý, když o tom přemýšlím, nebo když vidím různé názorné ukázky takového přístupu. Život a smrt dvou bílých nosorožců je pro nás emotivnější než osud dvou (nebo dvaceti) milionů lidí žijících v téže oblasti, a podle toho je k tomu i často přistupováno. Mizení fascinujících endemitických druhů živočichů z čínských veletoků nás zajímá více než život miliardy Číňanů a kácení deštných pralesů vztahujeme opět více k přírodě případně ke klimatu než k jejich původním lidským obyvatelům.

Čekáte-li, že teď přijde nějaká pointa, řešení či zhodnocení tohoto tématu, tak se omlouvám, ale čekáte marně. Mohu ovšem konstatovat, že je těžké hledat pochopení, empatii a soucit v případech, když ti, kterým by měly být takové emoce vyjadřovány, je svým chováním nevzbuzují, což se týká jak jednotlivců, tak i různých skupin, komunit i národů. Člověk je ovšem obdařen svobodnou vůlí, takže i když ony emoce postrádá, tak se může, aniž by se přetvařoval, chovat minimálně slušně. Tedy: „Richarde i Václave, přeji vám brzké uzdravení!“