Homosexualita není proti přírodě, protože je běžná i u zvířat?

Homosexualita tím pádem nemůže ani odporovat božímu záměru. Homosexualita je tedy běžná alternativní sexuální orientace živočichů. Je to seriózní teorie nebo pouze zoufalá snaha nějakého teplého přírodovědce dokázat nedokazatelné?

V širší slova smyslu bych mohl být považován za přírodovědce, ale ani v tom nejširším smyslu slova nemohu být považován za homosexuála, tudíž nejsem osobně zainteresován. To je třeba konstatovat hned na začátku. Také jsem se nikdy detailně sexuálním chováním zvířat (vyjma chovu psů) nezabýval, ale homosexuálního chování zvířat jsem si často všiml. Nedávno se mi do ruky dostal článek zoologa, který se tím naopak léta zabýval a výsledky jeho výzkumu jsou docela přesvědčivé. Nevím, jestli měl nějakou osobní motivaci, ale na každý pád to byl počin přispívající k boření určitých mýtů, dogmat a nesmyslů.

Začnu trochu zeširoka. V rozporu s obecným přesvědčením není u zvířat vždy úplně jasné, kdo je tatínek a kdo je maminka. Existují hermafrodité, partenogeneticky se rozmnožující živočichové (samci nejsou využiti nebo není jejich existence vůbec známa), ale jsou také druhy, které v průběhu života mění pohlaví, vyskytují se asexuální jedinci či celé jejich kasty apod. To sice přímo nesouvisí s homosexualitou, ale ukazuje to, že příroda nefunguje podle nějakého jednoznačně daného schématu, ale že se naopak velmi plasticky přizpůsobuje různým situacím. Běžně se v přírodě také vyskytují různé odchylky, přičemž příroda nezná nic jako standard, to je bytostně lidský pohled. Odchylky mohou být dlouhodobě neživotaschopné, stejně jako mohou vést třeba k různým novým formám. Těmi může být třeba kastovní systém u sociálního hmyzu, ve kterém jen úzká skupina jedinců má charakter samců a samic, a převažují jedinci bez pohlavní příslušnosti, tudíž i bez sexuality.

Řeknete si, že od mravenců, včel či termitů je k člověku pěkná dálka, ale právě na sociálním hmyzu se dobře demonstrují mnohé biologické principy, platné zcela obecně, tedy i pro člověka. Ani u vyšších zvířat žijících v určitých sociálně strukturovaných skupinách, nejsou všichni jedinci určení k tomu, aby se rozmnožovali. Většinou technicky vzato mohou, neztratili hormonální sexualitu, ale ta není namířena na jedince opačného pohlaví. Chovatelé psů dobře znají asexuální feny a není ani nikterak neobvyklá opačná sexuální preference. U zvířat bývá velmi běžná jakási sexuální nevyhraněnost v době dospívání, ta ale může přetrvat i do dospělosti.

Na tomto místě je asi třeba uvést teorie, které vysvětluji, co stojí z hlediska biologie za sexuální preferencí, co jí řídí a kde je hranice mezi principy biologickými a společenskými. Všechny principy sexuální orientace nejsou stále zcela jasné a hranice mezi biologickými a společenskými faktory je poněkud nezřetelná a nejednoznačná. Homosexualita má však svou genetickou a patrně i evolučněbiologicko podstatu a je dokázané, že určité vlivy mohou působit ještě i na plod. Nepotvrzuje se naopak teorie hormonální (homosexuální živočichové včetně lidí jsou na tom s hormony stejně jako homosexuálové), ani možnost různých vlivů v období dětství a dospívání. V této souvislosti je potřeba odlišit homosexuální chování od homosexuální orientace (a to pochopitelně i u zvířat), přičemž jsou možné různé varianty. Homosexuálně orientovaný jedinec se nemusí homosexuálně chovat a naopak heterosexuální jedinec se může chovat homosexuálně. Na každý pád homosexuální orientace (na rozdíl od chování) není otázkou volby.

Homosexuální chování zvířat má pouze hormonální podstatu, pes se může pokoušet kopulovat z vaším lýtkem, stejně jako s jiným psem, aniž by to mělo vliv na jeho schopnost a ochotu pářit se s fenami. Někteří psi ale mohou mít i trvalou homosexuální orientaci, kterou pravděpodobně zdědili po vlcích, u kterých to může být jakýsi ochranný mechanismus proti příbuzenské plemenitbě. Tyto principy jsou součástí oněch bilogickoevolučních teorií. Jejich součástí jsou pak teorie genetické, které spíše než příčinu vysvětlují mechanismus. Na testech s jednovaječnými i dvouvaječnými dvojčaty se prokázal jakýsi „gen homosexuality“ (správněji určitý úsek chromozomu X) a ke genetickým změnám může dojít ještě v průběhu těhotenství. Rozhodně však ne díky tomu, že by se matka intimně stýkala s osobami stejného pohlaví.

Z náboženského hlediska, které je často významné pro vztah lidí k homosexualitě, se lze k této problematice smysluplně vyjádřit, asi jen když budeme uvažovat o boží vůli ve smyslu iniciace nebo si boha představovat spíše jako princip než bytost. V takových případech se věda a náboženství nemusí nikterak rozcházet. Naopak budeme-li vnímat boha jako permanentně působící morální autoritu sesílající lidem nějaké etické normy, můžeme snadno dle příslušného náboženského výkladu určitého náboženství dospět k přesvědčení, že homosexualita je s těmito normami v rozporu. Nemá smysl vést s věřícími polemiku o základních náboženských principech, ale představa boha dodávajícího společenské normy mi přijde poněkud absurdní. Konečně neslyšel jsem, že by stálo v nějakém přikázání (židovském potažmo křesťanském ani jiném): „gaye a lesby budeš diskriminovati“.

Mohlo by se zdát, že není podstatné, jestli dokážeme odpovědět na otázku, zda je homosexualita přirozená či nepřirozená, náš postoj k ní to ovlivnit nemusí. V některé společnosti však  mohou být důsledky příslušné odpovědi vážné. Osobně se domnívám, že člověk se od přirozených přírodních procesů v mnohém zcela zásadně oddělil. Je sice stále biologicky determinován, ale dokáže řadu přirozených principů měnit. U homosexuality to asi neplatí, a to právě proto, že její podstatu „znala“ možná příroda dříve, než člověk vůbec vznikl.