O pilných chlebodárcích a líné luze

To bylo téma čtvrtečního (14.11.2013) pořadu pani Jílkové Máte slovo na ČT1, tentokrát o daňové politice. Za účasti pánů – za pravici exministra průmyslu a předsedy zkrachovalé ODS pana Kuby, za levici stínového ministra financí ČSSD pana Mládka a jako obvykle, zástupců veřejnosti, podnikatelů, zaměstnanců a jiného lidu.

Vše se točilo kolem daňové politiky. Politiky vlády minulé pravicové koalice a očekávané politiky budoucí vlády, o jejímž složení a politice se zatím dá jen spekulovat.

Že daně a podobné odvody do státního rozpočtu a státních fondů nemiluje nikdo, je známo. Všichni by ze státní kasy chtěli co nejvíce dostávat, ale současně do ní co nejméně přispívat. A to ještě při dodržení podmínky, že státní rozpočet nesmí být nikdy deficitní, ale naopak přebytkový. Každý pochopí, že takové fiskální perpetuum mobile je nemožné.

Vzdor tomu, zuřiví pravičáci, zastánci a ideologové sociálního darwinismu, hlásají právo silnějšího: urvat si silou z bohatství planety co největší podíl, ty ostatní slabší nechat živořit a ty nejslabší a neproduktivní snad nechat rovnou hladem a zimou pojít, nebo se jich rovnou zbavit „humánně“ organizovanou genocidou. Výběr daní státem označují za loupež páchanou na lidech, a proto požadují instituce a práva státu co nejvíce omezit a všechny aktivity  jednotlivých lidí a nejnutnější veřejné služby totálně privatizovat a provozovat je zásadně ziskovém principu. 

Kvůli těmto šílencům (kteří by se měli léčit v psychiatrických zařízeních) musíme hledat poučení v historii.

Lidská civilizace začíná postupným organizováním populace do evolučních forem státu. Populace si vytváří stát jako instituci, která jediná může realizovat společné projekty, které jednotlivci realizovat nemohou. Ale současně je základní podmínkou existence státu účast populace na realizaci společných projektů. Ve formě povinné práce na projektech a v odvodu části své individuální produkce na jejich materiální zabezpečení. Z počátku oboje ve formě naturální a po vzniku peněz ve formě daní. Bez těchto atributů státu by nebylo možno realizovat vybudování zavlažovacích systému starověkých říší, pěstovat vědu a umění, ani garantovat dodržování pravidel občanského soužití, zajišťovat hmotnou a materiální bezpečnost atd.

DANĚ JSOU TEDY NUTNOU PODMÍNKOU EXISTENCE CIVILIZOVANÉ SPOLEČNOSTI.

Otevřenými otázkami jsou však: jejich přiměřenost k majetkovému statusu konkrétních plátců a využívání jejich výnosů ku prospěchu a se souhlasem celé populace.

Nadprůměrně ekonomicky úspěšná část populace, pokud vůbec hodlá souhlasit s nějakým zdaňováním, považuje za jedině spravedlivé „rovné“ zdaňování všech bez rozdílu. U přímých daní stejným procentem z příjmů (analogie s historickým církevním „desátkem“) a jednotnou DPH u hlavní daně nepřímé. Neuvědomuje si však při tom, že prosazování těchto pravidel vede s rostoucí koncentrací bohatství a kapitálu v rukou stále se zmenšující menšiny populace, která je nemůže plně individuálně konzumovat, ani účelně investovat a při tom současně ke snižování rozhodující kupní síly většiny populace. Nahromaděné obrovské přebytky peněžního kapitálu se místo toho neužitečně a neproduktivně vkládají (tezaurují) do luxusních a uměle předražených předmětů. Extrémním příkladem je, dnes v mediích bombasticky oslavovaný, prodej velkého růžového diamantu za 1,5 miliardy Kč nejmenovanému kupci! To vede k opakujícím se ekonomickým krizím z (relativní) nadvýroby, které jsou trvalým průvodním jevem kapitalistického ekonomického systému. V minulosti, v největší světové hospodářské krizi v 30. létech minulého století, to dokazoval a vysvětloval již slavný John Maynard Keynes a navrhl řešení v substituci soukromé spotřeby spotřebou veřejnou. Zvýšením daňových povinností bohatých subjektů,  zvyšováním kupní síly méně majetné většiny populace a zvýšenými efektivními veřejnými investicemi. Tato ekonomická politika byla uplatněna v USA programem New Deal presidenta Roosevelta. Tento způsob mírového řešení krize byl přerušen vyvoláním 2. světové války Hitlerem. V této válce bylo zničeno tolik materiálního bohatství světa, že jeho znovuvytvoření zajistilo světovou ekonomickou konjunkturu (a tzv. hospodářské zázraky) na dalších 20 roků. Což vedlo k představě, že tato konjunktura bude již trvalá. Když se však znovu objevily symptomy krize, řešily ji „vládci světa“ zbrojením, omezenými válečnými konflikty a světovou válkou mezi kapitalismem a komunismem, naštěstí jen „studenou“. Po pádu komunistického velmocenského bloku a po „vítězství“ bloku kapitalistického, když došlo k poklesu výdajů na zbrojení, upadl svět opět do hluboké a zatím (jen dočasné??) nekončící světové ekonomické a z ní vyplývající krize politické.

Nejprozíravější a nejkreativnější národohospodáři a sociologové z celého světa dospívají  k jedinému způsobu mírového řešení dnešní všeobecné krize globalizovaného kapitalismu.

Spočívá v rovnoměrnějším rozdělování sumárního společenského produktu mezi „kapitálem“ a „prací“. Mezi tenoučkou vrstvou „pohádkových“ boháčů a obrovskou většinou populace, tvořenou „střední“ podnikatelskou vrstvou, zaměstnanci pracujícími za mzdu a vrstvou lidí zcela bez vlastních příjmů. To je možné realizovat pouze systémem kontinuálně progresivního zdanění příjmů fyzických i právnických osob a rovněž progresivní diferenciací DPH mezi nutnou a luxusní spotřebou – viz můj trinkewitz.blog.idnes.cz z 29.12.2012 – Největší lež naší neoliberální smečky.

To by vedlo k zesílení sumární kupní síly populace a k růstu účelných a efektivních veřejných služeb a investic. Ale při současném zachování přiměřeně vyššího odměňování úsilí a rizika kreativních a poctivě podnikajících subjektů. A by společnost, jako celek, osvobodilo od strachu a útrap živelných ekonomických a společenských krizí.

Toto však fanatičtí zastánci neoliberální ideologie (nikoli vědy!) a hlasatelé bezohledného egoismu nechtějí připustit a ve jmenované televizní diskusi svojí ideologii radikálně obhajovali. Mezi nimi samozřejmě vynikal předseda ODS Kuba s otřepanými neoliberálními poučkami, ale činili se i přítomní živnostenští podnikatelé, kteří „napravo“ početně převládali. Unisono dokazovali, že jen podnikatelé jsou motorem všeho ekonomického a společenského pohybu, materiální produkce a růstu bohatství společnosti, že jsou avantgardou kreativity a podnikavosti a tudíž si plně zasluhují výraznou většinu z vytvářené nadhodnoty – zisku ze svého podnikání. Že zaměstnanci jsou v tomto procesu složka pasivní, pohodlná, lenivá a proto jim, pokud je podnikatelé zaměstnávají, patří jen mzda, rovná ceně jejich práce, která se vytváří na trhu pracovních sil podle poměru mezi její nabídkou a poptávkou. Že proto jejich odměna ve formě zisku nesmí být státem krácena vyšším procentem zdanění, než odměna zaměstnanců. Že by to byla krádež!

Při tom vedli  sebechválu na svojí práci pro blaho společnosti, která měla neinformovaného diváka přesvědčovat, že jejich jedinou snahou je služba veřejnosti a tvorba pracovních míst pro námezdní pracovníky. Ale při tom z jejich strany nepadlo jediné slovo (sebe-) kritiky, jak četní podnikatelé, fyzické i právnické osoby, podvodně a protizákonně okrádají stát zamlčováním, krácením a neplněním svých daňových povinností a jak si na to najímají štědře placené „poradce“. Nikdo nemluvil o nelegálním zaměstnávání cizinců, kteří pracují za minimální nezdaňované mzdy, vyplácené „z ručky do ručky“, a za které neplatí povinné pojištění. Že s legálními zaměstnanci mají tichou dohodu o minimálních legálních mzdách, které jim doplácejí rovněž „z ručky do ručky“, bez zdanění a placení pojistného. Ze stejného soudku je praxe živnostníků, kteří pracují za hotové, bez vystavení řádně zdaňované fakturace. Nikdo nemluvil o fingovaných exportech neexistujících předražených produktů, za které uplatňují vratky DPH a o importech fingovaně podceněných produktů, které se po přechodu hranice rázem změní na plnohodnotné. O obchodnících a provozovatelích stravovacích a hotelových služeb, kteří vědomě nakupují „za hotové“ nelegálně vyprodukované nebo dovezené alkoholické nápoje a prodávají je bez zdanění a odvodu DPH. Nikdo nepřiznal, že takovýmto „podnikáním“ mají spoluvinu na hromadné otravě a smrti desítek lidí v „metanolové aféře“.

Mohl bych také mluvit o jednom mém známém podnikateli (již zesnulém), který provozoval živnost (cestovní kancelář) více než desítku let a nikdy nepřiznal zisk. Ale domácnost si vybavil veškerým komfortem a financoval ji většinou na účet podniku. A zahraniční pobyty a zájezdy s manželkou vykazoval jako služební studijní cesty.

Nemíním dále vypočítávat hříchy našeho dnešního reálného kapitalismu a ponechávám na čtenáři, aby si učinil vlastní názor, kde je „zakopaný pes“ a jak by chtěl dnešní stav České republiky řešit.