28. říjen a 17. listopad – čas k oslavám, nebo k bilancování?

Nikoli k oslavám, ale k bilancování! Vládnoucí „sestava“, ovládaná parlamentními partajemi je v nekončící politické krizi a bude se snažit udržet si své postavení dalšími populistickými sliby a čelit kritice nespokojených občanů.

To vše je „v tradici“ buržoasních vlád již od vzniku Československé republiky v říjnu 1918.

Strany v prozatímní Národní radě, složené z českých poslanců rakouského Říšského sněmu rychle „upekly“ Ústavu Československé republiky, ve které daly všechnu moc vládě a parlamentu a postavily T.G. Masaryka před „hotovou věc“. Tím vlastně provedly parlamentní puč, protože Ústavu mělo vypracovat Ústavodárné národní shromáždění, zvolené v prvních řádných všeobecných volbách.

V této situaci začaly „hospodařit“ do kapes svých členů a „klientů“. A zahájily nekončící řetězec korupčních a finančních skandálů, které se vyrojily v přechodné poválečné konjunktuře dvacátých let. Od světové hospodářské krize po roce 1929 se „vytratila“ z československé politiky pohoda, začal „třídní boj“, který vyvolal vznik Komunistické strany a boj stran o politickou moc vyvolávající časté střídání vlád, včetně vlád úřednických. Důsledky světové hospodářské krize přetrvávaly v ČR až do oživení intenzivním zbrojením, v důsledku ohrožení republiky agresivitou Hitlerovského Německa. Po Mnichovu a odtržení Slovenska od ČSR vznikla 2. Česká republika okleštěná o „sudetská“ území a s německými enklávami na jejím území, kterou opustil „Prezident budovatel“ Beneš a byl nahrazen senilním Háchou. Vlády se ujaly strany, které zahájily politiku, podřizující se hitlerovskému Německu. A totálním koncem bývalého Československa byla německá okupace a vytvoření Protektorátu Böhmen und Mähren. Takže lze sice slavit v roce 1918 vzniklý samostatný stát Čechů a Slováků po 300leté Habsburské nadvládě, ale je nutno připomenout, že jeho politické vedení historicky selhalo.

Podobný byl osud tzv. 3. republiky po osvobození Československa v roce 1945 po porážce nacistického Německa. I zde politická reprezentace totálně selhala. Staronový prezident Beneš se plně podřídil diktátu Stalinova SSSR, buržoasní vládní strany přijaly bez odporu politický systém „Národní fronty“ a s prezidentem Benešem se nechaly přechytračit Gottwaldovou KSČ. Ta vyhrála parlamentní volby s většinou 40 % a ostatní strany s ní vstoupily do koaliční vlády. Pozdě se potom snažily vyvolat vládní krizi, ve které byly definitivně poraženy, takže od Února -1948 plně převzala moc KSČ. Tím byla zahájena éra nového „temna“ dvaceti pěti roků komunistické diktatury.

Díky vývoji v SSSR s nástupem Gorbačova do čela KSSS se konečně rozpadl tzv. socialistický tábor a v jeho vazalských státech byl posléze svrženy tzv. socialistické režimy. Je nutno podotknout, že ten československý byl jedním z posledních. Češi a Slováci si konečně oddechli a nadšeně očekávali „český hospodářský zázrak“ a skutečnou demokracii pro všechny. Tak, jak jim to na demonstracích po událostech 17. listopadu sliboval idealistický demokrat Václav Havel. Ale „chyba lávky“. Vedle idealisty Havla se vyrojili pragmatici (a často z dosavadních kádrů KSČ), kteří viděli příležitost k rozkradení dosavadního „socialistického“ vlastnictví a zavedení tvrdého kapitalismu. A ti pod vedením Václava Klause a jeho následovníků rozkradli, rozvrátili během následujících 30 ti let dosud existující národní majetek a kapitál (nejen fyzický, a peněžní, ale i v lidských znalostech), takže se Česká republika ekonomicky propadla směrem k rozvojovým zemím. 

A dnes k tak významným výročím české státnosti je společenský systém ČR politicky i ekonomicky tak rozvrácen, že Poslanecká sněmovna není schopna sestavit vládu s její důvěrou a schopnou realizovat potřebný rozvojový vládní program, ani prosazovat k tomu nutné zákony a novely zákonů platných. Dnešní vláda slaboučké koalice Babišova ANO a „levicové“ ČSSD, podmínečně tolerovaná oportunistickou partají tzv. českomoravských komunistů z KSČM není schopna občanům – voličům žádný strategický, ani operativní program směřování a rozvoje republiky. Jedinou starostí všech parlamentních stran, tedy jejich vedení, je udržení nebo posílení svých mocenských pozic a z nich plynoucích materiálních výhod. Zatím co by se měli v zastoupení svých voličů-lidu (suveréna), starat o plnění jeho práv a zájmů. Tento lid by měl překonat svou pasivitu, záměrně v něm vyvolávanou prolhaným politickým marketingem v prodejných mediích a vyvíjet permanentní tlak na režim, aby konečně začal plnit své pronárodní poslání, nebo donutil nepoctivé zastupitele z politiky odejít.

Teprve potom by bylo možno bez hořkosti slavit výročí historických milníků, které znamenaly počátek cesty k pro-lidové demokracii sloužící spravedlivé a mravně všemu lidu republiky.