Jílková: Máte slovo o české armádě

Diskuse v populárním pořadu paní Jílkové na ČT1 12.11.2015 odhalila katastrofální stav nejen české armády, ale celé branné politiky všech dosavadních českých vlád.

Snad záměrně, nebo náhodnou shodou se diskuse odehrála den po okázalé přehlídce české armády na Vítkově při příležitosti výročí ukončení I. světové války a dne válečných veteránů.

Na ploše před Památníkem osvobození a Žižkovou jezdeckou sochou defilovaly reprezentativní jednotky armády v gala kostýmech. Nažehlení mladí vojáci, důstojníci a generálové v oprýmkovaných uniformách, ověšení zlatými šňůrami a nazdobeni na hrudi velkými sbírkami stužek vyznamenání, které by svojí četností odpovídaly bojovým nasazením svých nositelů nejméně ve světové válce.

S tímto operetním vystoupením pak tristně kontrastovala skutečná situace v počtech a kvalitě armády, v branné politice státu a v reálné schopnosti naší armády zajistit obranu našeho území, našeho národního bohatství a života občanů naší republiky. Početní stav, připravenost a výzbroj naší profesionální armády odpovídají nanejvýš jedné vševojskové brigádě s přebujelým nebojovým personálem.

Jak to kontrastuje se stavem předválečné československé armády, která měla potenciál mobilizačního nasazení více než 1 milionu dokonale vycvičených mužů, kteří se mohli opřít o mohutná pohraniční opevnění a byli plně vybavení dostatkem nejmodernějších zbraní a zásobami munice. Dnes máme nepočetnou profesionální armádičku, chaoticky vyzbrojenou, která většinou aktivně slouží jen jako žoldnéři v dobrodružných válkách USA.

Ale debata neodhalila jenom specifické neduhy armády. Ukázala, že Česká republika, všechny její vlády od jejího vzniku, postrádaly a postrádají jakoukoli dlouhodobou strategickou koncepci budování a upevňování českého státu a zabezpečování jeho suverénní existence. Ukázala hloubku a rozsah nešvarů politického systému a režimu, které k tomu vedou. Je to rvačka tzv. tradičních „demokratických“ partají a jejich klientů o politickou moc, která jim umožňuje vykrádat národní bohatství a produkt. Vítězství v této nekončící rvačce si zabezpečují korupcí, klientelismem, nepotismem a podobnými nečistými způsoby. Jejich hru však ohrožuje rostoucí nespokojenost občanů-voličů, kteří hledají nové politické síly, které by mohly tento režim změnit. A našli je v přímo zvoleném prezidentovi Zemanovi a v Babišově Hnutí ANO 2011, ale i v dalších nových stranách. Jestli to byla nejlepší volba, to ukáže čas. Tak zvané "tradiční demokratické strany" jsou vyplašené a snaží se voliče zastrašovat nebezpečím autoritativní vlády nových „nedemokratických“ stran (ANO, Piráti atp.).

Tomáš G. Masaryk kdysi řekl, že státy mají žit podle principů, na kterých vznikly. Ale nepodařilo se mu toho dosáhnout ani v jeho I. ČSR. Když prosazoval uznání Československé republiky v říjnu 1918 v USA u prezidenta Wilsona, předložil mu osobně Prohlášení nezávislosti československého národa jeho prozatímní vládou, tzv. Washingtonskou deklaraci, která byla Masarykovou koncepcí meziná­rodního postavení a vnitřního uspořádání Československa. Vyhlašovala republikánskou státní formu a oznamovala provedení daleko­sáhlých hospodářských, sociálních a politických reforem.

Pravilo se v ní:

Československý stát bude republikou. Ve stálé snaze o pokrok zaručí úplnou svobodu svědomí, náboženství a vědy, literatury a umění, slova, tisku a práva shromažďovacího a petičního. Církev je odloučena od státu. Naše demokracie bude spočívat na všeobecném právu hlasovacím; ženy budou postaveny politicky, sociálně a kul­turně na roveň mužům. Práva menšiny budou chráněna poměrným zastoupením; národní menšiny budou požívat rovných práv. Vláda bude mít formu parlamentární a bude vyznávat zásady iniciativy a referenda. Stálé vojsko bude nahrazeno milicí. Československý národ provede dalekosáhlé sociální a hospodář­ské reformy, velkostatky budou vyvlastněny pro domácí kolonizaci, výsady šlechtické budou zrušeny. Národ náš převezme svou část předválečného státního dluhu rakousko-uherského, válečné dluhy ponecháme těm, kdo do nich zabředli. Ve své zahraniční politice přijme československý národ plnou část odpovědnosti za reorganizaci východní Evropy. Přijímá cele demo­kratický a sociální princip národnostní a souhlasí s naukou, že veš­keré úmluvy a smlouvy mají být sjednávány otevřeně a upřímně, bez tajné diplomacie. Naše ústava postará se o účinnou, rozumnou a spravedlivou vlá­du, která vyloučí jakékoliv zvláštní výsady a znemožní třídní záko­nodárství.

Ale staré, ještě rakousko-uherské partaje: buržoasní národní demokraté, reformističtí sociální demokraté a čeští socialisté a agrárníci si napsali ústavu ČSR po svém. Všechnu moc dali svým prospěchářským partajím a „tatíčkovi“ Masarykovi nechali hlas jen  poradní. A „otec zakladatel“ České republiky Klaus jí pak v roce 1992 dal ústavu rychlokvašku, ve které diktaturu partají ještě „zdokonalil“. A tak naše vlast „rozkvétá“ bez koncepce a vyvíjí se zcela chaoticky podle zájmů úzkých, ale mocných skupin.

Stav české armádičky je toho jedním z markantních projevů. Již Masaryk hovořil ve Washingtonské deklaraci o miliční armádě! Vycházel ze švýcarského vzoru, stejně tak jako při uzákonění práva na občanskou iniciativu a referendum.

Ve Švýcarsku každý branně schopný muž musí absolvovat vojenský výcvik a pak je zařazen do aktivní zálohy a opakovaně cvičen. Záložní vojenské jednotky jsou organizovány teritoriálně v obcích a kantonech, každý záložník má svojí osobní zbraň doma a při mobilizaci je vybaven příslušnou municí. Takže švýcarská armáda má v trvalé pohotovosti všechny branně schopné muže, vycvičené a plně vyzbrojené, schopné nastoupit téměř okamžitě. Jen speciální útvary a specialisté jsou profesionální a systém je tak nákladově úsporný.

Proč by to nešlo i u nás?