Zoufalí lidé prostě nějakou změnu klimatu řešit nebudou!

Drtivá většina lidí na celém světě bude vždy mít na prvním místě to, aby měli jídlo, teplo a dnes už také elektřinu. Teprve když to mají, dokážou se zabývat například změnou klimatu. Řada politiků to ale stále nedokáže pochopit

Nejsme na světě, díky bohu, tak úplně sami. Tuhle jsem četl, že je nás na světě víc jak sedm miliard, to už je, páni, nějaká síla!

Před sto lety byla na zeměkouli sotva miliarda lidí, to se mohl člověk bát, to mohl mít strach, že nad ním zvítězí nějaké divoké šelmy, nebo že lidstvo bude nadobro zlikvidováno těmihle žraloky při koupání moři.

Miliardu lidí by snad žraloci mohli zlikvidovat, celou ji sežrat, ale sedm miliard, ne, tomu nevěřím, že by žraloci dokázali sežrat sedm miliard lidí, svoji šanci na vyhubení lidstva žraloci prostě už propásli.

Samozřejmě, z těch sedmi miliard lidí jsou dobře dvě miliardy muslimové a dobře tři miliardy všelijací uprchlíci, které vlastně ani za lidi počítat nemusíme, nebo vlastně ani nesmíme, to prostě nejsou lidi!

Ale i tak je na světě dost lidí, kteří mají docela na háku nějakou klimatickou změnu.

Lidi nezajímá nějaká klimatická změna (klima se přece na Zemi vždy měnilo, o tom je přece evoluce!!!), lidi v první řadě zajímá, aby měli jídlo, teplo a dnes už taky elektřinu. To ovšem řada politiků, bohužel, pořád nedokáže pochopit. Ale já to vidím všude kolem sebe, denně se s lidmi bavím, a nikdo neřeší nějakou klimatickou změnu, ale to, aby měl jídlo, teplo a dnes už taky elektřinu, o tom je každý rozhovor, který vedu s lidmi.

„Pozdrav pánbůh!“ pozdravím třeba člověka, se kterým se sejdu na prašné polní cestě ve stínu prastaré hrušně, která snad pamatuje ještě první Paroubkovu vládu.

„Dejž to panbůh!“ odpoví mi onen člověk a s povzdechem dodá, „tak prý v Indii zase otevřeli nový uhelný důl, a u nás pořád nic. Prý tak mocné uhelné sloje ještě nikdy nikdo neviděl. Jen u nás se žádný uhelný důl neotvírá! Hned bych tam šel pracovat třeba i zadarmo, rubat uhlí.

To musí být nádhera, když se vytěžené uhlí dostane poprvé na povrch. Prý se na Kladensku taky kdysi těžilo uhlí. Dnes je tam sice polopoušť, ale prý tam kdysi bývaly nádherné doly. Tisíce mužů tam každý den sjížděly do podzemí. Ach bože, to musely být časy:“

Souhlasím se svým bližním: „Ano, to musely být časy. Kam se člověk podíval, tam byl uhelný důl. Dnes na Kladensku žádní lidé nejsou, protože Tuaregové, ať se na mě nikdo nezlobí, nejsou lidé, to jsou barbaři. Vůbec všechny tyhlety pouštní pronárody jsou barbaři, na poušti můžou žít jen barbaři.

Čertví, jak se tam vzali!

Jednoho dne se tam prostě objevili. Dřív to býval na Kladensku samý Čech, jako třeba já, nebo vy. Ale pak se zavřely doly, Kladenskou se změnilo v polopoušť a místo Čechů se tam objevili Tuaregové. Někdo říká, že to ale nejsou ani Tuarogové, ale Berbeři. Čert, aby se v tom vyznal!

Ale teplo naštěstí máme. Třeba tady ve stínu je čtyřicet. Někomu by se to mohlo zdát málo, ale člověk musí být vděčný i za to.

Pýcha předchází pád!

Jen si vzpomeňte, jak dopadli Pražáci.

Vidím město veliké, jehož sláva dotýká se hvězd, haha!

Dokud tekla v Praze Vltava, byli Pražáci strašní hauři!

Jezdili na kole, pili sojové latté, pěstovali si své plnovousy.

A když vyschla Vltava, tak byli úplně nahraní, haha!

Zmizeli zrovna tak jako neandrtálci, slehla se po nich země!

Bože, to je toho, že vyschne nějaká řeka, to normální člověk vůbec neřeší!

Normální člověk řeší to, aby měl co jíst, aby měl teplo, a taky aby měl elektřinu!

Ale Pražáci řešili pořád nějaké pitomosti, pořád zakazovali vjezd aut do centra, pořád přimalovávali cyklistické pruhy, tak dlouho, až se jim příroda pomstila, protože ta má, na rozdíl od politiků, rozum, nechala vyschnout Vltavu, a Pražáci byli nahraní i s tím svým zákazem vjezdu aut do centra, kterým jenom srali normální lidi.“

I můj bližní se mnou souhlasí: „Jo, tak to přesně je. Normální lidi neřeší pitomosti. Teplo máme a jídlo taky. Předevčírem jsem našel nějaké kořínky a ještě jsem jich nesnědl ani půlku, a to jsem jich vyrýpl sotva čtvrtku tyhletý mošny.“

Bližní si klepne na mošnu, a já přikývnu: „To já si zase pošmákl před týdnem na nějakém vysušeném ptáku. Jen se rozplýval na jazyku. Nebo to byla snad ropucha? V každém případě jsem se najedl na dva týdny dopředu. Leželo to na zemi, málem jsem o to zakopl. Shýbnu se, vidím, že to není kámen, ale cosi vysušeného, tak jsem to zblajzl.

Ještě abych řešil klimatickou změnu, to bych se musel hanbou propadnout!“

„Přesně tak!“ přikývne bližní a odplivne si, „i ta elektřina bude, ať si ti naši politici naserou s tou svoji klimatickou změnou! Prostě vezmem roha a přesunem se do Indie. Prý tam člověku ještě platí za to, když odebírá elektřinu, maj tam tolik uhelnejch elektráren, že nevědí, co s elektrikou!

Tady by člověka kvůli elektrice sedřeli z kůže a tam ho nosí na rukou!“

„Taky jsem uvažoval, že vezmu roha do Indie. Tam jsou politici ještě pořád normální, ne je tak naše svoloč, co pořád bojuje proti klimatické změně.

Copak nevidí, že je tady všude poušť!

Jak chce člověk bojovat proti poušti?

Lidi nezajímá nějaké poušť, lidi chtějí teplo, jídlo a elektřinu.

Neměli zavřít uhelné doly na Kladensku a nebyla by u nás žádná poušť, a ani ta Vltava by třeba nevyschla.

Ale oni ne, oni museli řešit klimatickou změnu.

Řešili, řešili, a stejně nic nevyřešili jako vždycky, jen jsou na Kladensku díky společné migrační politice Tuaregové.

Ale škoda mluvit!“ mávnu se a zvednu se k odchodu, „no, nic, já už musím jít. Nesu tuhle trochu sušeného chleba na farmářský trh, snad to tam někdo ode mě koupí, i když to není turecký med.“

„Jo, určitě to někdo koupí. Na farmářském trhu kupujou hlupáci samý blbosti, já tam jednou prodal kozí bobky jako náhražku žitné kávy. Šťastně dojděte,“ loučí se mnou bližní, který zůstává ležet ve stínu.

Vykročím na prašnou polní cestu. Slunce se do mne opře vší silou, div nezavrávorám. Ale stačí pár kroků a získávám převahu, můj krok je pevný, co je to padesát stupňů na přímém Slunci?

To je přece nic, to je deset stupňů pod normálem. Nejsem hlupák, abych to řešil, takovou prkotinu, vždyť co mohlo shořet, už dávno shořelo, krajina je holá a pustá, už v ní není co zachraňovat, už není třeba ztrácet čas a energii na pitomosti. Hlavní je myslet na jídlo, teplo a trochu té elektřiny. Ale i ta elektřina bude, všechno jednou bude, až vyhraje Babiš, a když nebude, tak se prostě seberu a odejdu do Indie, tam v dolech pořád nabírají lidi, nabízejí jim dva měsíce placené dovolené, byl bych hlupák, kdybych tam nešel!