Dnes byl v Maďarsku zrušený nouzový stav, vyhlášený kvůli covidu, který umožňoval V. Orbánovi vládnout prostřednictvím dekretů. A dnes byl v Maďarsku vyhlášený nový nouzový stav, kvůli Ukrajině... Václav Klaus zatím mlčí...
Konference se po kovidistické přestávce opět rozbíhají, každý týden mi přijde několik pozvánek, v nichž mne naléhavě žádají a prosí, div ne na kolenou, o účast.
Všichni mi slibují, že budu hlavní hvězdou. Ale to mi slibovat nemusí, to vím sám nejlíp. Už jako čtyřletý chlapec jsem byl největší hvězdou Pražského povstání a kdyby Heydricha nezavraždili Kubiš s Gabčíkem, udělal bych to já, zatímco Havel byl zalezlý na tom jejich Havlově.
„Píšou z Budapešti. Máte přijet na jejich konzervativní konferenci. Slibujou, že budete hlavní hvězdou,“ řekl mi dnes Jakl, když lopatou probíral poštu, kterou k nám do Institutu vozí tři kamióny denně, přičemž jeden celý kamión tvoří objednávky na mé knihy.
„Píšou, kdo tam bude?“ zeptal jsem.
„Jo, píšou. Bude tam aďarská profesorka Mária Schmidt (před několika lety vám Maďaři, pokud se nepletu, udělili cenu Sándora Petöfiho), bude tam Francesco Giubilei (římský vydavatel naší knihy Stěhování národů v italštině), taky Tom Van Grieken (předseda vlámské Belang Party, která vydala tuto knihu ve vlámštině), John Fund (novinář z americké National Review, který v roce 1997 vydal pro Cato Institute vaši knihu The Rebirth of Liberty in the Heart of Europe,“ sdělil mi Jakl a pak dodal, „a taky tam bude Orbán. Ten pronese laudatio na vaši počest, šéfíku, a to laudatio bude povinně otištěno ve všech maďarských médiích.“
Jak jsem slyšel, že na konferenci vystoupí Orbán, okamžitě se mi zatmělo před očima.
„Jedu! Jedu do Budapešti!“ vykřikl jsem a taky jsem tam jel.
Jakl mi na cestu uvařil tři vejce na tvrdo a Vajgl mi zase půjčil svoji rybičku, abych mohl do větrných elektráren, kterých jsou v Maďarsku stovky, vyrýt svoje jméno a pak už jsem vyrazil k nejbližší tramvajové zastávce, tam sedl do tramvaje a vydal se do Budapešti.
Nemohl jsem se dočkat, až se setkám s Orbánem tváří v tvář. Rusové ho, stejně, jako mě drží pod krkem, pořádně se napakoval na atomové elektrárně v Paksu, na mě vědí Rusové zase něco jiného. Ale čert to vem, to není teď důležité, důležité je, že jsem měl s Orbánem nevyřízené účty.
Proto jsem do Budapešti jel, ne proto, abych poslouchal Orbánovy podlézavé a sladké řečičky, kterými se mně, nejmocnějšímu a nejpronásledovanějšímu bojovníkovu za svobodu v celé Evropě, chtěl vlichotit do přízně.
Jakl skutečně nelhal, když říkal, že Orbán pronese na úvod konzervativní konference laudatio na moji počest. To laudatio bylo odporně dlouhé a to pochlebování a velebení mé osoby bylo místy opravdu až nechutně trapné. Ale dělal jsem, že mi to velmi lichotí, abych Orbána nevyplašil.
Jak se nakonec ukázalo, bylo toto laudatio druhým nejhodnotnějším příspěvkem celé konzervativní konference, tím prvním byl můj příspěvek na téma, proč mám na konzervativní konferenci kravatu, ohlasy na něj doteď neutichly a to už je to několik dní, co jsem ho na žádost všech přítomných přečetl hned třikrát.
Ale nejdůležitější byl Orbán. Moje chvíle nastala, když jsme se ocitli tváří tvář v jeho úřadě, na krásné terase s výhledem na Dunaj a město.
„Před třiceti lety jsme, myslím tím nás dva, porazili komunismus, a teď jsme zase my dva porazili liberalismus, myslím tím progresivistický neomaristický liberalismus,“ řekl Orbán a položil mi něžně ruku na rameno.
Ale já se tím nedal oklamat, protože komunismus a progresivistický neoliberalismus jsme vůbec neporazili my dva, ale jenom já.
A teď jsem se chystal porazit i Orbána.
Setřásl jsem Orbánovu ruku ze svého ramena a zařval na něj: „Okamžitě zruš nouzový stav, který jsi vyhlásil kvůli kovidu a který ti umožňuje vládnout pomocí dekretů!“
Orbán byl z toho tak zkoprnělý, že se jen zmohl na to, že zablábolil: „Já myslel, že seš buzna!“
Ale jeho úder mířil úplně vedle.
Chytit jsem ho za ty jeho vyžrané líce začal jím třást: „Chceš dostat lidi na hák, tak jsi kvůli covidu vyhlásil nouzový stav! Aby jim mohli přikazovat, zakazovat a udělal z nich poslušné občany. Ty si zatím budeš hromadit bohatství, takže jeden Orbán začne ovládat milióny Maďarů. Ale mě neoblafneš! Je to součást velkého resetu! Jsi covidový mág a covidoví mágové nám normální život nedovolí. To bys totiž popřel sám sebe. Jednou získanou moc, s jejíž oporou se jim život v posledních dvou letech tak líbil, v žádném případě z rukou nepustíš!
Máš jednu pravdu a na té trváš. Byť se vývoj vyvinul zcela protichůdně. Myslím ale, že lidi už ten tvůj covid už vůbec nezajímá. Když si pustím maďarskou televizi, vím, že tam bude něco o Orbánovi, opakující se kafemlejnek pořád dokola.
Jenže tahle tvoje expanze, milý hochu, omezuje svobodu.
A to já nestrpím!
Nestrpím!
Buď zrušíš nouzový stav kvůli covidu, nebo si tě vezmu na paškál ve své další knize!
Tak co?!“
Po těch slovech zbledl Orbán jako stěna a začal drmolit, že vyrůstal v chudé rodině, že neměli doma teplou vodu, a když se stal poprvé premiérem, líbilo se mu na tom všem nejvíc, že měl najednou přístup k teplé vodě, že on to s tím nouzovým stavem kvůli covidu nemyslel tak vážně, a že ho hned zruší.
Pustil jsem jej, odplivl si a vydal se na cestu domů do svého Institutu.
A co mi dnes Jakl neříká!
„Tak ten Orbán dnes ten nouzový stav kvůli covidu opravdu zrušil. Musil jste mu, šéfíku, opravdu nahnat moře strachu, řekl uznale a dodal, „a hned na to vyhlásil nouzový stav kvůli Ukrajině, takže může vládnout pořád pomocí dekretů.“
„Kvůli Ukrajině může, to mi nevadí,“ řekl jsem smířlivě a dodal, „víte, Láďo, že jsem ta vaše vejce na tvrdo pořád ještě nesnědl?
Dám si je teď, doneste mi, prosím, to pero z Chile, ať je mám čím nabodnout.“
Jakl odběhl pro pero, a než se vrátí, přečtu si pár stránek z nějaké své pěkné knížky, ale které?
Člověk aby se ještě na stará kolena zbláznil se svých vlastních knížek, ale tomu Orbánovi jsem to nandal fakt pěkně, to se musí nechat, kdyby nezrušil ten nouzový stav kvůli covidu, vrátil bych mu i Petöfiho cenu, ví Havel, že bych to skutečně udělal!
