Oslavy 20. výročí vstupu ČR do EU byly v Institutu Václava Klause opravdu bujaré!

Aby taky nebyly, když to byl sám Václav Klaus, který jako tehdejší premiér dne 17.01. 1996 podal poníženě žádost o přijetí ČR republiky do evropské rodiny...

V Institutu Václava Klause jsou všichni jedna velká rodina a tak není divu, že v IVK slaví Mezinárodní den rodiny ve velkém stylu.

Ale co Havel nechtěl, čtrnáct dní před Mezinárodním dnem rodiny se slaví i vstup České republiky do EU a tento den je pro všechny tvory vegetující pod střechou IVK tím nejčernějším dnem, skutečným novodobým Mnichovem.

A tak než se v IVK pustí do oslavy Mezinárodní dne rodiny, připomenou si důstojným pietním aktem tento novodobý Mnichov.

Tento pietní akt se začíná sebebičování prof. Václava Klause.

„Moje vina! Moje vina! Moje vina!“ uhodí se Václav Klaus rituálně třikrát do hrudi a pak si začne zoufalstvím rvát svůj knírek, „to já se zasloužil jako předseda vlády o vstup ČR do EU.

Já a nikdo jiný!

To já podal dne 17. ledna 1996 žádost o přistoupení ČR do EU!

Já a nikdo jiný!

To já sesmolil kvůli tomu memorandum, kde jsem doslovně prohlásil, že si uvědomuji prospěšnost a nezvratnost procesu evropské integrace a oceňuji jej jako dílo, které zaručilo občanům členských států na dlouhá desetiletí mír, politickou stabilitu, korektnost mezinárodních vztahů, nebývalé svobody a hospodářskou prosperitu!

A taky jsem prohlásil, že akceptuji i mimoekonomické aspekty evropské integrace, a byť nebylo rovněž lehké po nedávném opětném nabytí plné státní svrchovanosti přijmout představu, že bude v budoucnosti třeba se této suverenity v určitých oblastech vzdát, tak jsem nezvratně dospěl k závěru, že v moderním evropském vývoji je výměna částí vlastní státní svrchovanosti za sdílený podíl na suverenitě nadstátní a na spoluzodpovědnosti nevyhnutelná jak pro prospěch vlastní země, tak i pro celou Evropu!

Ano, to jsem napsal a podepsal svým vlastním jménem!

Je to moje vina!

Selhal jsem jako Beneš v roce 1938 a selhal jsem jako Dubček v roce 1968!

To já jsem zaprodanec, to já jsem havlista, to já jsem dovolil, aby se z nás stali otroci!“

Takto vždy Václav Klaus naříká a to je chvíle pro Jakla.

Ten nejdřív něžně uchopí prof. Klause za jeho ruce, a pak, hledě mu do očí, začne jej konejšit: „Ne, mýlíte se, tentokrát se mýlíte!

Národ zradil Havel, ne vy!

Vy jste, stejně jako Beneš a Dubček, zachránil náš národ před krveprolitím!

Kdybychom sami dobrovolně nevstoupili do EU, byli bychom k ní násilně připojeni za cenu strašlivých obětí!

Vy nejste zrádce, vy jste Spasitel!“

A tato Jaklova slova vždy zaberou.

Václav Klaus přestane štkát a jeho tvář se rozjasní.

„Ano, zachránil jsem národ před strašlivým krveprolitím! Připojili by nás násilím, brutálním a bestiálním!“ zvolá Václav Klaus a obejme Jakla, „my jsme tady všichni jedna rodina! Já jsem váš tatíček a svatá Rus je vaše matička a vy jste všichni naše dětičky, vy Láďo, Vajgl i Macinka, i vy všichni ostatní jste naše dětičky!

Děláte nám, svým rodičům, věru radost!

A protože máme dnes svátek naši rodiny, dáme si ruskou trojku, co říkáte, chlapci?!“

A chlapci, to se ví, souhlasí, vždyť Václav Klaus je jejich rodičem a rodiče se musejí poslouchat….