Ve svém minulém životě jsem byl Adolfem Hitlerem

Na tom, že jsem byl v minulém životě Adolfem Hitlerem není nic zvláštního. Každý byl ve svých mnoha minulých životech někým a dost možná taky každý byl, nebo bude, ve svém životě i Adolfem Hitlerem jako já

            Co se mne osobně týká, věděl jsem záhy, že jsem v jednom ze svých minulých životů byl Adolfem Hitlerem. Ano, nepochybuji ani trochu, že jsem býval tím, komu na rukou ulpěla krev milionů méně či více nevinných lidí.

            Už jako dítě, jež se sotva naučilo mluvit, ještě dlouho předtím, než jsem nastoupil do školy, abych se tam vzdělával, byl jsem schopen citovat souvislé pasáže z Main Kampfu, například tuto: „Zdaleka největší podíl na politické ,výchově‘, kterou označujeme velmi případným slovem ,propaganda‘ připadá na konto médií. Ta obstarávají v první řadě tuto ,osvětovou práci‘ a představuje tak svého druhu školu pro dospělé‚. Toto vyučování ale není v rukou státu, nýbrž zčásti v drápech nanejvýš méněcenných sil.

          Ve Vídni jsem měl jako mladý člověk nejlepší příležitost dobře poznat majitele a duchovní producenty tohoto stroje na výchovu mas. Zpočátku jsem se musel divit, v jak krátkém čase bylo této velmoci umožněno vyrábět určité mínění, i když se přitom jednalo o naprostou falzifikaci nepochybně existujících všeobecných vnitřních přání a názorů. Za několik dnů se ze směšné věci udělala významná státní akce, a naopak, v téže době propadly do zapomnění životně důležité problémy, lépe řečeno byly z paměti a vzpomínek masy vykradeny.

           Během několika týdnů se podařilo vyčarovat z ničeho nějak jména, spojit s těmito jmény neuvěřitelné naděje široké veřejnosti a dokonce jim zajistit takovou popularitu, jaké se skutečně významným mužům nedostalo za celý život, jména, která před měsícem nikdo neznal ani z doslechu, zatímco v téže době staré, osvědčené osobnosti státního nebo veřejného života i při nejlepším zdraví pro svět zemřely nebo byly zahrnuty tolika bídnými potupami, že jejich jménům hrozilo stát se symboly nějaké zcela určité podlosti či darebáctví.

             Tento hanebný židovský způsob, jak vylít ze stovek míst najednou čestnému člověku na čistý oděv kbelíky nejnižších špinavých pomluv a zneuctění, je třeba prostudovat a osvětlit, aby byla správně oceněna nebezpečnost těchto novinářských lumpů.“

A to, že jsem je necitoval nahlas, byl jen to důsledek toho, že ač jsem byl dítě, přece jen jsem už v mnohém dítě nebyl (zrovna tak jako Ježíš, který byl Božím synem už od narození, a tedy nemohl být dítětem), a tedy jsem věděl, že citovat souvislé pasáže Main Kampfu nemá smysl, a už vůbec ne v dětském věku, ve kterém jsem se právě nacházel.

            Byl to ovšem samozřejmě dozvuk mého minulého života, z něhož jsem si nejjasněji pamatoval, jako z většiny svých minulých životů, svoji smrt v rozvalinách Říše, kterou jsem doufal vybudovat, když jsem ráno procital ve své dětské postýlce, zcela zřetelně jsem cítil na jazyku chuť kyanidu.

            Je zvláštní a zajímavé, vidět v televizních dokumentech neustále sám sebe v jednom ze svých mnoha vtělení. Ale to, že jsem byl právě Adolfem Hitlerem, mě nijak nedeprimuje, to co jsem vykonal, vykonal jsem jen jako nástroj vůle, jejíž skutečnou podobu a velikost nelze dohlédnout, protože je všemohoucí.

            Zavinil-li jsem smrt tolika lidí, nedopustil jsem se ničeho jiného než jen toho, čeho se tito lidé možná dopouštěli ve svých minulých životech. Snad bylo to, co jsem spáchal, pravě jen odplatou za to a důsledkem toho, co se událo kdesi v minulosti, protože bůh, nazveme-li tak onu vůli, v jejímž jméně jsem, třebaže ne docela přiznaně, konal, je spravedlivý za všech okolností.

            Ostatně já sám skončil jsem téměř tak jako ti, které jsem zahubil, a přece mě nikdo nepočítá mezi oběti, ačkoliv dost možná já jsem byl jedinou obětí toho všeho, co jsem ztělesňoval a co jsem rozpoutal, protože na mě ulpěl tzv. hlavní díl viny, ale máme-li věřit křesťanství, jeho základní modlitbě, pak neexistuje žádných viníků.

            A kdybych o tom přemýšlel důkladněji a hlouběji (ovšem není žádný důvod k tomu, abych o tom přemýšlel hlouběji a důkladněji) možná bych dospěl i k tomu poznání, že jsem byl skutečně čímsi jako Mesiášem, protože jsem z miliónů lidských sňal jediným možným způsobem jakýsi strašlivý hřích, kterým byly tyto duše poznamenané z minulosti.

            A opět, čteme-li svaté texty křesťanů, čteme-li je důkladně a odhodíme-li přitom všechnu banálnost a naivitu křesťanské víry, nelze si představit Mesiáše představit jinak než právě takto a jedině takto, s vlasy zčesanými na jednu stranu a s knírkem...

            Ani bych snad o tom nemluvil, kdyby dnes nebylo Adolfa a já bych neměl dnes ve svém minulém životě jmeniny. Ostatně takto se jmenují i čtyři svatí, ale těmi jsem ve svém minulém životě nejspíše nebyl, já jsem byl jen Hitlerem, protože život je duch a duch nemůže zemřít, duch, který se neustálým převtělováním propracovává ke světlu, kterým je on sám.