Nadlidi na kolečkách paní luční senátorky

Jsou to nadlidi. Něco víc než my všichni ostatní. Nejsou totiž v autech, ale na kolečkách. Řítí se po chodnících, po přechodech, po pěších zónách, proti autům, proti tramvajím, do protisměru, do zákazu vjezdu.

Paní advokátka držela v náruči jistého pracovníka Institutu Václava Klause, který usedavě plakal.

„Co je mu, proboha? Zase mu někdo ublížil, nějaký poskok Bruselu?“ zhrozil jsem se, protože tak usedavě jsem tohoto jistého pracovníka ještě plakat neviděl.

„Pláče, protože neměl kde zaparkovat svoje auto?“ vysvětlila mi paní advokátka a taky vlastně senátorka.

„Zase ti nadlidi na kolečkách!“ zaťal jsem svoje pěsti, zatímco mnou lomcoval vztek, „kam se, člověk podívá, tam vidí jen ta jejich kola!

Jsou všude, zabírají všechen prostor, není ulice, aby nebyla plná zaparkovaných kol?!

Kde má pak člověk, myslím tím, rozumný člověk, zaparkovat svoje auto!

A kdyby byla ta jejich kola jen zaparkovaná!

Ta kola jsou všude!

Dřív byla města ucpána auty, ale teď jsou ucpány koly!

I na dálnicích člověk musí stát v zácpách, kvůli nadlidem na kolech!

Troubí na ně jako divý, nadává na ně, ale oni se mu jen smějí do ksichtu!

To kvůli nim, nadlidem na kolech, se z nás stali vězni ve našich vlastních autech!

Ploužíme se po silnicích krokem, na co jsou nám potom naše silná auta?

To už bychom taky mohli jezdit na kolech!

Ale my nejsme jako oni, nadlidi na kolech!

My jsme slušní, proto neparkujeme na chodnících, nejezdíme svými auty všude tam, kde se dá dojet, a ještě mnohem dál, my ve svých autech nezamořujeme města hlukem, kvůli nám se nestaví gigantické obchvaty, všechny ty nadjezdy a podjezdy, kvůli nám se města nemění na pouště plné aut, kvůli nám ne, protože města nejsou plná aut, odcizených a nelidských autech, na jejich předních sklech tancuje šílené Slunce!

Nejsou, protože města a silnice, celý svět je plný nadlidí na kolečkách!

To oni předjíždějí na plnou čáru, to oni překračují povolenou rychlost v obcích, to oni zabírají všechen prostor, to oni se cítí jako nadlidi, protože sedí na těch svých předimenzovaných kolech a všechno, co jim vstoupí do cesty, rozdrtí!

Ó, paní advokátko a senátorko, jak by byl svět krásný, kdyby byl jen plný aut!

Auta mají klakson a není nic pěknějšího, když svatební kolona projíždí městem a hlasitě přitom troubí, aby všichni věděli, že se mají klidit z cesty!

Anebo, když vám driftuje někdo pneumatiky pod oknem!

To je rajská symfonie, nelžu

Ale to se teď nesmí! To nám nadlidi na kolech zakázali, troubit a driftovat pneumatiky! Ddnes už se může v autě tak maximálně čučet na nějaké křižovatce a čekat, než nás, normální lidi, co jezdíme všude autem, laskavě pustí dál, abychom za chvíli stáli na dalším semaforu, protože ulice jsou schválně tak úzké, aby v nich nemohlo jezdit víc aut!

Schválně nám ruší parkoviště!

Ach, bože, co bylo dřív všude parkovišť!

Kam se člověk podíval, tam by asfalt!

A jak ten asfalt v létě krásně sálal!

To vám byla nádhera!

Už je to jako v tom vtipu!

Za všechno můžou Židi a lidé v autech!

To je prostě nová totalita!

Totolita nadlidí na kolečkách!

Tuhle jsem chtěl přejít jednu ulici mimo vyznačený přechod a já vám tam, paní senátorko, čekal skoro půlhodiny, to byl jeden nadčlověk na kole za druhým!

A těch ježků, co ti darebáci rozdrtí, to by se nikdo nedopočítal!

Řekněte sama, kdy jste se naposled někam dostala svým autem?

Vy jste přece venkovská, neboli, jak sama říkáte, luční senátorka a ani vy už nemůžete nikam jet autem, protože jsou všude nadlidi na kolečkách.

A nejhorší jsou na kolečkách babky!

Staré vesnické babky, kterým vrže řetěz, že se to nedá ani poslouchat!“

To, co jsem říkal, byla svatá pravda.

Však taky onen pracovník Institutu Václava Klause vyskočil a jako šílený začal křičet: „Nesnáším staré babky na kolech, kterým vržou řetězy! Mladého Klause na kole ještě snesu, ale staré babky ne!

Proč si ten řetěz nenamažou, proč?

Proč musí tak vrzat, rve mi to uši, když jsem seděl v autě, připadal jsem si aspoň trochu jako chlap!“

Jistý pracovník Institutu Václava Klause si skryl hlavu do dlaní a zase se hořce rozplakal.

Ale ani já, ani paní advokátka a senátorka v jedné osobě jsme ho nedokázali utěšit.

Ale jak bychom ho mohli utěšit, když auto je zlo, chodec, který se motá na přechodu je nepřítel, zatímco ony, vesnické babky na kolech jsou budoucností lidstva. Nadlidi, co mají vždycky přednost. Nezpomalí, protože brzdí a ohleduplný je jen slaboch, který musí všude jezdit na kolech.

Prostě vesnické babky na kolečkách, co mají o kolečko víc.