Smutné Ladikovy návraty do zmrtvělého Česka

Kam jsme to dopracovali, že v polském rádiu hrají aspoň toho Kryla, když už ne Nohavicu, protože v českých rádiích mají strach Kryla hrát, aby vlastenci nevyrazili zase do ulic jako krysy za krysařem

Nejsmutnější na celém světě jsou návraty. Nemyslím teď návraty vojáků, kteří se vracejí domů z vítězné války, když osvobodili rodnou a milovanou vlast od okupantů, kteří ji chtěli zničit, zhanobit a připojit ke své říši primitivního, a o to brutálnějšího zla.

Takové návraty jsou snad radostné. Ale Ladikovy návraty domů nejsou nikdy radostné, jsou smutné až na samotnou tkáň, jsou tak smutné, že i šíleně smutná princezna je proti Ladikovi věčně rozesmátý klaun.

Takový smutek, to hlemýždi neviděli!

I já jsem z toho smutný, když se Ladik vrací zase zpátky domů a když se vrací domů z Polska, to už smutkem vyji na logo Lidlu jako kocour Modroočko.

Ladik nakoupí v Polsku levný benál, levné žrádlo, levná cigára, levný chlast, poslechne si Kryla, kterého u nás naposledy hráli, když Ukrajina vpadla ani ne týden po olympiádě na Rusko, a pak se vrátí domů a není z toho než jen zase ten příšerný a dusivý smutek, kterým se všichni zalykáme.

Ne jinak tomu bylo i teď.

Podíval jsem se na Ladikův polský nákup a bolestně zahořekoval: „31,5 Kč za litr benzínu, litr LPG za 15,-, krabička cigaret 75,-Kč!

A u nás?

Chuťově úplně ten samý benzín čtyřicet, LPG za osmnáct, cigarety o padesát procent dražší a lahváče též.

To přece nemůže ekonomika dlouho vydržet…!“

Ladik, tím svým smutným návratem úplně rozdrcený, jen mlčky přikývl. Už neměl sílu ani sténat, měsíc, co měsíc se vrací z Polska a měsíc a měsíc je u nás pořád draž než v Polsku.

„Ach, bože, když už to skončí!“ zasténal jsem aspoň já, když nemohl Ladik, „ty tvoje smutné návraty!

Polsko taky nemá plyn z Ruska a je tam levněji než u nás!

Polsko kupuje americké tanky, víš ty, co jsi je viděl na nekonečných vlacích, a je tam pořád levněji než u nás, a to jsme ještě ani nekoupili F-35!

A to ještě osmdesát procent tuzemských pivovarů uvažuje o zastavení výroby, protože není plyn.

Ano, snad to má i své světlé stránky, protože Němci aspoň přesunou svoje otrokářské montovny z Protektorátu kamsi pryč, takže polští dělníci už nebudou otročit ve Škodovce, ale to je tak všechno!

A to ani nevím, jestli ti mám říct, že nejstarší harrachovská sklárna, založená před tři sta lety končí. Kvůli plynu!

Chápeš to?

Tři sta let funguje a letos, když zdražil plyn, tak skončí!“

Ne, neměl jsem to říkat, protože Ladikův smutek se tak vystupňoval, že Ladik vypadal jako rohožka před dveřmi, zablácená rohožka, o kterou si všichni otírají boty, ale nebýt této rohožky, celý svět by se vmžiku zhroutil, zaplaven odporným bahnem.

Bože, to byl pohled!

Být Lotovou ženou, na místě se proměním v solný sloup!

„Zbraně do rukou obyčejným lidem nepatří!“ zvolal jsem, rozpálen vztekem do ruda, „tím nemyslím, ruské odvedence, ale ukrajinské banderovce, kterým naše vláda posílá zbraně, a na vlastní lidi kašle!

Měli bychom ty kurvy vyházet z okna!

Kurvy jedny kurevské fialové!

Kolik zločinů už napáchaly!

A největší zločin je ten, že neberou plyn přímo z Ruska!

Trávící procesy, které nastartovali tito zločinci, jsou nezastavitelné!

Včera jsme se snad přežrali, ale dneska budeme už jen srát, budeme srát, všechno to z nás poleze ven!

Je zvláštní, že lidi pořád drží hubu, nebo ji snad drží proto, že ještě nechcípají hladem a mrazem?

Asi musíme fakt padnout na držku, abychom pochopili, že jedině Okamura a vláda skutečných odborníků nám zajistí ruský plyn!

Rusové na Ukrajině takticky ustupují, strategicky nevyzbrojují své jednotky žádnými zbraněmi, ale my jsme v strašlivém průseru!

Člověk musí padnout do problémů. Musí zažít totální rozvrat, aby pochopil, v jakém blahobytném hnusu žil tolik let díky levnému ruskému plynu!

Za minulý měsíc zkrachovaly všechny legendární porubské hospody, protože jsi, Ladiku, zastropoval ceny piva!

Existují už jen ty, kam chodí chlastat socky, které chce Okamura připravit o jedinou radost, o chlast, aby mohl přidat důchodcům!

Ano, už jsme na tom tak bídně a mizerně kvůli zločinům fialového hnusu, že jediný, kdo má v této republice na chlast, jsou socky!

Na chlast a na cigára, socky, to jsou dnešní šlechta!

Ty musíš jezdit kvůli uzenáčům do Polska, abys ušetřil pár mizerných korun, a socky si vysedávají po hospodách, chlastají a hulí, jako kdyby žádný fialový hnus neexistoval!

Ale on existuje!

To on ti zničil radost ze života, Ladiku!

A to je ten největší zločin, kterého se dopustil!

Ale já to už to nevydržím!

Nevydržím, půjdu a omluvím se Putinovi, půjdu a podám trestní oznámení na Černochovou za to, že nelituje smrti Duginovy dcery, protože taková lítost, to je povinnost, jinak levný plyn nebude!

Nevydržím to, Ladiku, nevydržím, ať už Putin použijete ty jaderné zbraně, a bude zase levný plyn a ty se budeš rád vracet, Ladiku, Ladiku!“

Ale jaká to věc!

Zatímco jsem úpěl, Ladik se řehtal!

Řehtal se jako kůň, tančil onen divoký tanec, jako všichni lidé, které ovládl nepříčetný smích.

„He, he, he, he!“ bylo to, jako kdyby někde střílel kulomet do masy ruských odvedenců.

Ladik už nebyl smutný, už se smál!

No, trochu se mě to dotklo.

Člověk úpí, naříká, trápí se pro druhého člověka, který je smutný a najednou se ten člověk směje jako kůň, i když ví, že všechny porubské hospody do měsíce úplňku zkrachují.

„Čemu se směješ, cype?! To už nikdy nedělej, když nadávám na fialové kurvy, že se budeš smát, pičo!“ obořil jsem se na Ladika.

A pomohlo. Ladik se přestal smát a sesul se k zemi. Byl to jen panák vycpaný pilinami, takovými, které Babiš přidává do svých párků, někteří panáci umějí i mluvit, moc toho neřeknou, ale něco přece jen, než se z nich všechny piliny vysypou sviním přímo pod jejich ohoblované nohy, aby se nemusely válet ve svých výkalech...