Ve veřejnoprávní žumpě, kterou představuje pořad Máte slovo, moderovaný M. Jílkovou, zatnula senátorka Kovářová tipec těm, kterým vadí diamantové svatby, protože chtějí zlikvidovat tradiční rodinu
Nedá se říct, že by se u nás v obci s diamantovými svatbami zrovna roztrhl pytel. Máme u nás tak jednu do měsíce, ale i za to jsme samozřejmě vděční. Zrovna dnes jdeme předat plaketu jednomu takovému manželskému páru, který spolu vydržel oněch kýžených šedesát let.
Šedesát let věrnosti, to už je pořádná darda.
A je to dnes o to slavnostnější záležitost, že ocenění manželům nepředá cenu nikdo jiný než paní senátorka, kterou ji celou sama vymyslela, a která si kvůli ní vymohla i založení speciálního senátního podvýboru, v jehož čele statečně stojí a odráží útoky mířící na rodinu jako takovou, kvůli čemuž vypracovala statut, podle něhož by návrhy na ocenění dlouholetých dobrých manželství podávaly obce, města, spolky, iniciativy, skupiny občanů i jednotlivci.
„U diamantových svateb přece nikdo nezkoumá sexuální věrnost. Homosexuální páry spolu nezplodí děti a registrovaná partnerství trvají maximálně 16 let. Nesezdané páry se z důvodů pro ně podstatných rozhodly nevzít, nevzaly na sebe veřejně deklarovaný slib. A že je ocenění jen pro někoho? Když oceňujete Fotbalistu roku, není to přece diskriminace šachistů. Těm nikdo nebrání, aby si založili svou cenu.
A že se manželství přežilo a nikdo o něj nestojí?
Kdo si to myslíte, klidně si žijte sami, nesezdaně či ve skupinovém gruppen svazku. My ostatní, příznivci manželství, víme své – a ty desítky dopisů s návrhy na ocenění těch, co si to zaslouží, jsou pro mě už nyní velkou satisfakcí,“ svěřuje se nám paní senátorka cestou k oceněným manželům.
A už jsme u nich, už vcházíme do útulného domku, kde naší dnešní oslavenci společně tráví svůj manželský život.
„Nebojte se, nepřišli jsme zkoumat vaši sexuální věrnost, přišli jsme vám předat cenu za manželskou věrnost, protože jste na sebe vzali veřejně deklarovaný slib,“ oznamuje paní senátorka oslavencům a ptá se jich, „mohli byste nám, prosím, prozradit recept, na šťastných šedesát let společného života.“
Pan Hasan, jak se oslavenec jmenuje, se pousměje: „Říkáte recept na šťastných šedesát let společného života? Vlastně je ten recept docela jednoduchý.
Člověk nesmí chápat manželství jako obchod dojednaný mezi partnery, ani jako světskou smlouvou, v níž se proti sobě staví materiální hodnoty a povinnosti.
Člověk musí v manželství spatřovat něco vážného, posvátného, něco, co nejde definovat jen fyzickými, materiálními a světskými termíny.
Hlavními rysy a charakteristikami manželství musejí být morální dobročinnost, duchovní povznesení, společenská soudržnost, lidská pevnost, mír a milosrdenství. Zkrátka a dobře, milá paní senátorko, manželství je smlouva, v níž samotný Bůh je prvním svědkem a první stranou; je uzavřena v Jeho jménu, v poslušnosti vůči Němu, podle Jeho příkazů.
Jde o slušné lidské spolužití, potvrzené a sledované Bohem. Jde o znak Jeho požehnání a velikého milosrdenství, jak jasně on sám říká v Koránu.“
Slova svého manžela doplňuje i paní Fatima, která se v den velké slávy oblékla do slušivého nikábu: „Islám nám poskytuje všechny možné záruky ke šťastnému manželství, pevnému základu neustálé harmonie a stálého klidu. Islám si však současně uvědomuje proměnlivost a někdy i nepředvídatelnost lidského chování, a počítá proto se všemi neočekávanými událostmi.
Manželství má vznešené a poctivé cíle, které se musejí plnit. Islám nepřijímá ani neuznává manželství, které není funkční nebo účinné. Manželství musí být úspěšné, nebo žádné. Abyste věděla, manželství je příliš vážná smlouva, než aby bylo neměnné nebo neúčinné, jestliže přestane sloužit svým cílům nebo přestane náležitě fungovat, může být ukončeno rozvodem, který zachovává všechna práva obou manželů. Je tomu tak proto, že nemá smysl udržovat čistě formální a bezcennou smlouvu, je třeba oprostit člověka od pout slibů, které nemohou být čestně dodrženy.“
Paní Fatima domluví, slova se opět ujímá pan Hasan: „Umožněním rozvodu deklaruje islám svůj postoj, že nelze trpět nešťastná, chladná a stagnující manželství, která jsou škodlivější než rozvod.
Jelikož se však rozvod odehrává jako postupný proces, ohlašuje se dvakrát a obě strany mají příležitost obnovit své soužití, nabízí islám všechny možné příležitosti k docílení účinného a smysluplného manželství. Islám je připraven řešit všechny možné problémy a vyrovnat se se všemi situacemi.
Umožněním rozvodu se instituce manželství nijak neohrožuje. Naopak, rozvod je jakousi pojistkou, protože špatný člověk ví, že utlačovaný partner se pomocí rozvodu může od něj a od nespravedlností a škod jím napáchaných osvobodit.
Protože si obě strany uvědomují, že manželství je závazné, jen pokud je funkční a úspěšné, udělají všechno pro to, aby naplnili své manželství, než že provedou něco, co by mohlo pokračování manželství ohrozit. Každý z nich si proto svého partnera vybírá velmi opatrně.
Když islám umožňuje rozvod prostřednictvím vzájemné dohody nebo zásahem soudu ve jménu poškozeného partnera, stojí pevně na stráži morálky a lidské důstojnosti. Nenutí člověka, aby trpěl nespravedlnost a ubližování ze strany nevěrného partnera. Nežene lidi k nemorálnostem a nemravnému chování.
Říká jim, aby spolu žili legálně a šťastně, nebo se rozešli slušným a důstojným způsobem. Na islámu je v tomto ohledu morálně a lidsky nejvýznamnější, že nenutí žádnou osobu snižovat vlastní důstojnost a degradovat vlastní morálku jen kvůli dosažení rozvodu.
To ale samozřejmě není náš případ. My jsme před těmi šedesáti lety vybírali opravdu důkladně. Například já jsem si vybíral svoji ženu na základě jejích trvalých vlastností, tedy na základě náboženské stálosti, morální soudržnosti, charakteru atd., a ne podle jejího bohatství nebo rodinné prestiže nebo dokonce jen na základě pouhé fyzické krásy.
A musím říct, že jsem si vybral dobře.“
Paní Fatima se po slovech svého muže usměje, i když to není vidět, protože má zahalený obličej: „Já taky před šedesáti lety využila svého právo ujistit se o tom, že můj nápadník je vhodnou partií hodnou mé lásky a úcty, a že je schopný učinit mě šťastnou.
A nikdy jsem nelitovala, že jsem neodmítla nabídku k sňatku od svého manžela!“
Pan Hasan se z té chvály začervená, ale přesto prohlásí: „Bůh nám nařizuje, abychom byli ke svým manželkám laskaví a trpěliví. Pan Hasan se z té chvály začervená, ale přesto prohlásí: „Bůh nám nařizuje, abychom byli ke svým manželkám laskaví. Vždyť je stvořil z nás samotných, abychom u nic nalezli klid a vložil mezi nás lásku a porozumění.
Jak pravil sám Prorok: ,Ti nejlepší z vás se chovají nejlépe ke svým manželkám a já jsem z vás nejlepší, kdo se chová nejlépe ke svým manželkám.'“
„Ano, tak by to mělo být v každém manželství,“ souhlasí paní senátorka a přeje oslavencům, „přeji vám ještě mnoho šťastných let společného života, ten, kdo poslechne Alláha a posla jeho, ten dosáhne i šťastného manželství.“
Cena je předána, vycházíme ven z domku.
Paní senátorka září štěstím.
„Opravdu milí lidé, jsem ráda, že jsem jim mohla osobně předat cenu za věrnost,“ rozplývá se paní senátorka a pak rozhodí ruce, „bože, jak je tady u vás na venkově hezky! Nikde není hezky jako u vás na venkově!“
Loučíme se, paní senátorka nasedá na kolo a odjíždí.
„A co matky samoživitelky, neměly by taky dostat nějakou cenu?“ zeptá se kdosi, když paní senátorka zmizí za zatáčkou.
„Jo, měly, za blbost,“ řekne kdosi jiný a za veselého smíchu zamíříme všichni jako jeden muž do hospody, nejvyšší čas, kostelní zvony začnou za pět minut odbíjet pravé poledne.
