Putin. Velká nespravedlnost rodí velkou nenávist

Protimírový a chciválkovský chatbot Trčálek vydává novou knihu! Nezlobte se na mě, ale může-li takový chatbot, jako je Trčálek, beztrestně psát a vydávat své rádoby satirické fantasmagorie oslavující válku, pak je něco špatně!

Ukázka z mé nové chciválkovské knihy „PUTIN“ je publikována po dohodě s redakcí blogu iDNES

Velká nespravedlnost rodí velkou nenávist

Ale než důkladně pojednám o těchto návštěvách, které nás velmi obohatily, považuji za nutné zmínit se ještě o Putinově dětství, aby byl obrázek, který zde podávám o Putinovi, o jeho pobytu u nás, pokud možno co nejúplnější. Činím tak po vzoru evangelistů (s nimiž toho mám ostatně hodně společného), kteří se taky snažili vylíčit Krista a jeho pobyt zde na zemi pokud možno, co nejúplněji a nejplastičtěji.

Řečeno jinak, bez pochopení Putina dítěte bychom mnohem obtížněji chápali Putina dospělého muže. Jedno souvisí s druhým. To neoblafnete, ani když jste Rus a tedy něco jako novodobý Žid, příslušník národa, který Bůh vyvolil k velkým věcem, přinejmenším k tomu, aby byl obyvatelem obrovské, vesmír v mnohém připomínající Velkoruské říše.

Jsem pevně přesvědčen, jakkoliv se psychologii věnuji spíše jen okrajově, a navíc většinou jen po večerech, že mezi Putinem dítětem a Putinem dospělým mužem existuje nezpochybnitelná spojitost, kterou si troufám dokonce označit jako vývojovou kontinuitu. Jako rozpad Sovětského svazu, dej mu pánbůh věčnou slávu, kontinuálně vedl ke vzniku dnešní Velkoruské říše, v jejímž pokročilém prenatálním stádiu se právě nacházíme, tak Putin dítě musel nutně kontinuálně vést k Putinovi dospělému muži.

Čím víc budeme vědět o Putinovi děcku, tím více budeme vědět o Putinovi dospělém muži. Můžeme pozorovat Putina dospělého muže nepřetržitě čtyřiadvacet hodin, abychom se o něm dozvěděli co nejvíce, abychom odhalili všechny jeho životní návyky, abychom pochopili, jakým způsobem uvažuje, atd. atd., ale teprve důkladná znalost Putina dítěte nám tyto všechny operativní poznatky zasadí do správného kontextu.

Proto je třeba mluvit o Putinovi dítěti co nejvíce. Podotýkám, mluvit docela otevřeně, nic nezamlčovat, před ničím nestrkat hlavu do písku. Proto zde uvedu všechno, co o Putinovi děcku vím, abych i já svým, byť nepatrným střípkem, přispěl do oné pestré mozaiky, která nám dnes v pravoslavných chrámech zobrazuje na ikonách Putina dospělého muže.

Nedělám si samozřejmě nárok na absolutní pravdivost toho, co o Putinově dětství vím. Někdo by to viděl jinak, a někdo zase jinak. Kdybych se bavil o Putinově dětství s trhovcem na ašchabadském bazaru, připadalo by mi jeho vyprávění o Putinově dětství stejně tak bizarní, jako by tomu trhovci připadalo bizarní vyprávění moje, a přece by přitom šlo stále o téhož Putina!!!

Ale toto není teoretický spisek o Putinovi, vůbec ne! Toto je pravda, která mi byla o něm zjevena, a kterou jsem povinen zvěstovat, neboť všechno, co pochází z Ruska, pochází i od samotného Boha, jinak tomu ani být nemůže.

„O Putinově dětství mi toho není mnoho známo,“ začínám své vyprávění a plynule v něm bez jediného škobrtnutí pokračuji, „jisté však je, že Putin musel být někdy dítětem. Je přece ruskými vědci dokázáno, že lidé nepřicházejí na svět jako sedmdesátiletí muži na vrcholu fyzických i mentálních sil a Putinovi už táhlo na sedmdesát, když se u nás jednoho dne objevil, nevěřím tomu, že by byla legitimace, kterou se nám prokázal, zfalšována.

A lidé nepřicházejí na svět ani jako muži, kteří mají po čtyřicítce a jsou již tedy dostatečně pohlavně vyspělí na to, aby se mohli stát ruskými prezidenty, ne-li již cary. Lidé přicházejí na svět jako děti, vyvržené z mateřského lůna prudkými stahy zejména břišního svalstva svých matek (nebo císařským řezem, samozřejmě) a tedy i Putin musel přijít na svět jako dítě.

Ale jakým byl čerstvě na svět přišedším dítětem, myšleno vizuálně, na to nedokážu odpovědět, protože jsem u toho nebyl a žádné písemné záznamy o délce jeho pupeční šňůry se nedochovaly. Byl snad čerstvě narozeným dítětem, jako bývají všechny děti, které se rozkřičí, jako by se jim stalo kdoví co, a přitom se jen narodily.

I první hodiny Putinova pobytu na tomto světě zůstávají zahaleny tajemstvím. Nicméně je velmi pravděpodobné, že byl po svém narození do něčeho zabalen a že mu byla poskytnuta teplá strava v podobě horkého mateřského mléka, které lze i nyní ještě tu a tam spatřit na jeho bradě, ovšem ne tehdy, když právě vystupuje v televizi.

Stejně tak je i velmi pravděpodobné, že Putin chodil do školy, měl na zádech aktovku, a v té aktovce učebnice a taky sešity, do kterých něco psal a které byly nadepsány jeho jménem, takže kdyby se ztratily a pak zase někde našly, každý by věděl, že patří Putinovi, žáku druhé třídy té a té leningradské školy.

Kdyby se nám tyto sešity dostaly do ruky, kdybychom jimi mohli listovat, spatřili bychom Putinovo písmo, mohli bychom se dozvědět, co si tehdy Putin myslel o světě, co si myslel sám o sobě, protože o světě a sobě si mohl myslet jen to, co se o světě a o sobě dozvěděl ve škole.

Tak například bychom se dozvěděli, že si Putin, když byl dítě, myslel o včelách, že jsou užitečný hmyz, protože to měl napsáno ve svém školním sešitě, a tam to měl napsáno proto, že ho to ve škole učili.

Toho dne, kdy se to ve škole dozvěděl, mohl Putin přijít domů a říct: ,Včela je užitečný hmyz!’

A doma nejspíš všichni přikývli, protože nemá samozřejmě smysl sedmiletému dítěti něco takového vyvracet.

A jako Putin věděl, respektive byl přesvědčen, že včela je užitečný hmyz, věděl, respektive musel být přesvědčen, že je Putinem, protože ho to taky učili ve škole.

,Proč bych měl své sešity podepsané jako Putin, kdybych i ve skutečnosti nebyl Putin?“ mohl si klidně myslet sedmiletý Putin, hloubaje o sobě samotném.

Pro soudružky učitelky i soudruha ředitele byl Putin, pro spolužáky byl Putin a tak byl i Putinem sám pro sebe, byl Putinem pro Putina a tak tomu bylo pravděpodobně po celou dobu jeho školní docházky. Putin rostl a sílil a přitom byl pořád Putinem, protože byl Putinem i pro soudružky učitelky a soudruha ředitele, i pro své spolužáky a konec konců, byl pořád Putinem i pro sebe, protože kdyby nebyl Putinem, neměl by své sešity každý školní rok podepsané stále stejným příjmením.

Já se však chci podrobněji zmínit o jednom konkrétním momentu Putinova dětství. Momentu, který je věrohodně potvrzen hned z několika zdrojů. Tedy se nejspíše skutečně stal tak, jak to popisuje i Putin, když je v hypnotickém spánku tázán na své dětství. Je to de facto jeho jediná autentická vzpomínka na onen čas v životě každého z nás, čas nazvaný velikým básníkem Puškinem jako čas malin nezralých.

Putinovi bylo tehdy rovných dvanáct let a něco. Uši mu už tolik neodstávaly a rovnátka v ústech, dovedně skrytá, rovněž začínaly nést plody své nenápadné práce. Tehdy se už Putin věnoval milovanému džudu, které ho docela pohltilo natolik, že ze spaní takřka nemluvil o ničem jiném.

A nevěnoval se mu věru špatně!

Nebylo v celém Petrohradě lepšího dvanáctiletého džudisty, i přesto, že Putin byl celkem drobné dítě. Nebylo divu, že se Putin probojoval na všesvazové mládežnické mistrovství v džudu, na němž měli změřit své síly mladí džudisté ze všech svazových republik, a že těch svazových republik bylo, na prstech jedné ruky bys je nespočítal.

V prvním kole si Putin snadno poradil s nějakým Ukrajincem. Putin jasně zvítězil, vypadalo to, že si Ukrajinec spletl kimono s pyžamem, protože se pořád válel na tatami, jako by chtěl spát. Ve druhém kole ovšem Putin narazil na všeobecný postrach všech všesvazových mládežnických mistrovství v džudu.

Tímto postrachem byl urostlý Uzbek s rašícím knírkem pod nosem a dobře o dvě hlavy větší a o dvacet kilo těžší než Putin, ačkoliv startoval ve stejné hmotnostní a věkové kategorii jako Putin. Uzbek byl už asi pátým rokem sovětským šampiónem ve věkové kategorii do dvanácti let. Noviny o něm psaly jako o velké naději sovětského džuda, na čemž nebylo nic divného, protože toto monstrum bylo nemanželským synem soudruha Leonida Brežněva.

Však taky trenér Putina před duelem nabádal: ,Ne, abys nad ním vyhrál, Voloďo! Jednou ho položit můžeš, ale víckrát proboha ne! To by mě vyloučili ze strany, nebo rovnou zavřeli na psychiatrii!’

Ovšem při pohledu na drobného Putina a na uzbecké monstrum by si na Putina nevsadil snad ani Rasputin po lahvi vodky. Ale právě v tuto chvíli se projevila skutečná Putina povaha a jeho základní vlastnost, totiž ta, že čím je silnější soupeř, proti kterému Putin stojí, tím je silnější i on sám, nehledě na to, že byl opravdu skvělý džudista.

Ostře sledovaný duel na tatami se začal, přičemž nikdo v celém CCCP nepředpokládal, že by snad Putin postoupil do dalšího kola.

Jenže ouha!

Neuplynulo ani pět sekund a Uzbek se válel na zemi a nic mu nebylo platné, že je o pět let starší, o dvě hlavy vyšší a dvacet kilo těžší než Putin!

Uzbek, který nebyl při svých zápasech zvyklý na odpor, natož na to, aby s ním někdo mlátil o zem, se, to se ví, rozzuřil. Ale to byla voda na Putinův mlýn, který byl, na rozdíl od Uzbeka, skutečný džudista. Putin posílal svého soupeře s železnou pravidelností každých deset sekund na tatami. Bylo to opravdu odporné sportovní divadlo, při němž papírově slabší Putin porážel papírově silnějšího Uzbeka.

Všichni kolem zezelenali strachem.

,Voloďo, neblázni!’ křičel na Putina trenér, ale marně.

I všichni přítomní diváci se okamžitě přidali na Uzbekovu stranu, povzbuzovali jej jako o život. Ale vše marno, na tatami dominoval Putin, droubounký tak, že se vedle Uzbeka divže neztrácel. Konečně byl zápas u konce.

Nebohý Uzbek zůstal ležet na tatami, Putin si upravil jen trochu pokrčené kimono. A tehdy se to stalo.

Rozhodčí vyhlásili vítězem Uzbeka, který byl tak otřesený, že mu museli sami pomoct na nohy. Ve chvíli, kdy oznámili svůj verdikt, vybuchli všichni jásot a sám Uzbek, pravda na trochu nejistých nohou, zdravil všechny vítězným gestem, ani se neobtěžoval Putinovi podat ruku, jak se na vítěze sluší a patří.

Putin jako bez duše odešel do šatny.

Měl vyhrát. Porazil jasně toho uzbeckého sportovce, který měl být, kdyby existovala spravedlnost, vlastně okamžitě diskvalifikován, ale nevyhrál, ačkoliv byl lepší.

V šatně ho trenér ze samé radosti objal.

,Dobře to dopadlo, Voloďo!’ vykřikl radostně, ale pak přece jen Putina utěšil, „nic si z toho nedělej, byl prostě lepší, ale bojoval jsi pěkně, nemáš se za co stydět!“

Ukažte mi, vážení soudci, které dvanáctileté dítě by se přes takovou nespravedlnost přeneslo s lehkým srdcem!

Ukažte mi dvanáctileté dítě, kterému by se vmžiku nezhnusil svět, v němž je možné páchat bez mrknutí takovou nespravedlnost!

Všichni viděli, že je Putin lepší. Všichni věděli, že Uzbek má už nejmíň sedmnáct let a že je to vůbec celé odporný podvod, a přesto všichni oslavovali Uzbekovo vítězství, včetně trenéra, kterému Putin důvěřoval jako vlastnímu otci, už jen proto, že byl ve straně.

I tento trenér, který bojoval ve velké vlastenecké válce proti fašistům, mu lhal do očí, řekl mu bez mrknutí oka:

,Nic si z toho nedělej, byl prostě lepší!’

Tento hluboký otřes, a netřeba snad dodávat že Putin je a vždy byl velmi citlivá a vnímavá povaha, způsobil, že se Putinovi začala hnusit každá nespravedlnost, jejíž se nyní stal obětí.

Uzbek samozřejmě celé všesvazové mistrovství vyhrál, když ve finále porazil onoho Ukrajince, nad kterým Putin jasně zvítězil hned v prvním kole!

Jak by potom Putin neměl nenávidět Ukrajinu?!

On, který porazil i Uzbeka, ve finále nebyl, Ukrajinec, který mu nekladl žádný odpor, ve finále byl!

A tak se Putin stal už ve dvanácti letech oním sedmdesátiletým mužem na vrcholu sil, který se jednoho dne u nás objevil. A opačně to platí samozřejmě taky, onen sedmdesátiletý muž na vrcholu sil, který se jednoho dne u nás objevil, je oním dvanáctiletým Putinem, kterému všichni lžou do očí, ačkoliv on sám ví, že pravda a skutečnost je docela jiná, že Uzbek, natož Ukrajinec, nebyl lepší než on, že on je tím, kdo je (ve své věkové kategorii, samozřejmě) nejlepším džudistou v celém CCCP.

Do této, jediné dochované, historky je koncentrováno veškeré Putinovo dětství, a vlastně i celá jeho následující dospělost, o které toho, díky bohu, víme už mnohem víc.“

Tím končím své dojemné vyprávění o Putinově dětství a přemisťuji se k jeho známým a přátelům, kteří nás navštívili během jeho pobytu, kdy jsme se mu vší silou snažili vynahradit skutečný domov a snad se nám to i povedlo, jakkoliv vytvořit skutečný domov pro jakéhokoliv člověka je náramná fuška, i když dlužno říct, že Putin nám naši snahu značně ulehčil svou nepředstíranou skromností.