Důrazně se ohrazuji proti křivému obvinění, že urážím Boha!

Nedávno mě kdosi udal španělské inkvizici, že urážím Boha. Toto udání mělo asi sto stránek a bylo natolik podrobně zpracované, že se jednalo o skutečný Meisterwerk dotyčného udavače

Nastalo pozdní odpoledne a já si, navzdory dusnu takřka nesnesitelnému vyšel, na procházku do zmrtvělé přírody.

A jak tak jdu, najednou se nade mnou otevře z nebe a z průrvy takto vzniklé se line jasné, takřka oslepující betlémské světlo.

„Jejda, to už to přece jednou bylo!“ vzpomenu si na svatého Pavla a jeho fantasmagorický zážitek, kdy se nad ním otevřelo nebe a promluvil na něho Bůh, ačkoliv podle mého jednoho známého, pana Lubomíra, není možné, aby člověk rozmlouval s Bohem, což je, uznávám, názor poněkud zvláštní, protože pan Lubomír ví, že Bůh existuje.

Ví to samozřejmě proto, že si to přečetl v evangeliu, ačkoliv, a to je zajímavé, žádný z evangelistů se s Kristem během jeho pobytu zde na tomto světě nesetkal (to lze snadno dokázat tím, že se žádný evangelista výslovně ve svém spisku neprohlašuje, že je Kristův učedník, což by jinak jistě uvedl, aby dokázal a potvrdil pravdivost svých slov), a vzhledem k tomu, že ani žádný z těchto evangelistů neuvedl zdroje, ze kterých při psaní svého evangelia čerpal, by člověk mohl evangelisty plným právem považovat za neseriózní autory, protože každý seriózní autor přece uvede zdroj, ze kterého čerpá.

Ano, jednou už tady něco takového bylo, ale, jak říkají staří a zkušení chasidové, Bůh nedělá nic dvakrát.

A neudělal nic podruhé ani tentokrát, protože mne, hledě na mě ze svého světa (lze se právem domnívat, že domovinou Boha je tzv. temná hmota, která, ač i přítomna v našem světě, je pro nás neviditelná, a že Boží stvoření světa nebylo ničím jiným než jen oddělením našeho světa od této temné hmoty na základě Božího stvořitelského aktu, což není nic proti Bibli a sotva to tedy může někoho urazit), tentokrát pochválil.

„To jsi napsal pěkně!,“ řekl Bůh svým hlasem, který má, mimo jiné, i proto, aby mohl rozmlouvat s lidmi, jako například ve Starém zákoně, o kterém sotva kdo bude tvrdit, že je to fantasmagorie, jen proto, že v něm Bůh rozmlouvá s lidmi, „to se mi moc líbilo. Víš to, jak jsi napsal, že vše, tedy nejen církev, vyplývá z mé Boží vůle, a tudíž není důvod, aby se církev, včetně jejich funkcionářů, těšila u Boha nějaké zvláštní výsadě, neboť pramení-li naše lidská existence z existence Boží, pak je každý člověk de facto papežem, tedy Božím náměstkem.

To není žádné urážení Boha, tedy Mne. Ale naopak je to moje chvála, protože každá lidská existence skutečně pramení z existence, mé, tedy Boží, a proto je opravdu pro mne každý člověk Mnou samotným bez ohledu na to, zda v něco věří, či nikoliv.

Ty jsi dobře pochopil, čím jsem, a pochopil jsi to proto, že jsi sám sebou, tedy Mnou, Bohem.“

A když to Bůh dořekl, nebe se zase zavřelo a na obzoru se už sešikovaly temné bouřkové mraky, aby zanedlouho rozpoutaly své obligátní peklo s hromy a blesky a divokými poryvy skučícího větru a proudy vody bičujícími náš lidský svět, taktak jsem stihl doběhnout domů.

Tolik tedy Boží chvála na moji adresu, ale jinak si to tady zase slíznu a smetana to rozhodně nebude…