Církev potřebuje velkou odvahu!

S tím se nedá, než souhlasit, ačkoli se sem mnozí slétnou a jejich zuřivý křik bude jak bzučení roje much. Jejich jména jsou známa už předem, protože jsou zapsána v Knize života...

Dlouho, předlouho stál kardinál Picolomini u okna svého skromného renesančního paláce, až to vypadalo, že chce z tohoto okna vyskočit, jako by mu sám Ďábel našeptával: „Jsi-li příští Svatý Otec, tak skoč a Bůh tě zachrání!“

A možná to tak opravdu bylo, protože kardinál nakonec od okna prudce odstoupil, vítězoslavně zvolav: „A přece neskočím!“

Když jsem se pak o tom bavil s jedním moudrým člověkem, panem Lubomírem, řekl mi ten něco, co vrhlo na tento příběh, jako stvořený pro literární zpracování nějakým géniem, třeba Dostojevským, úplně jiné světlo.

„Jestliže kardinál Picolomini z okna neskočil, projevil mnohem větší odvahu, než kdyby z něho opravdu skočil, aby tak Ďáblu nadevší pochybnost dokázal, že Bůh existuje, ačkoliv to Ďábel samozřejmě moc dobře ví, protože kdyby Bůh neexistoval, neexistoval by ani on sám jakožto Ďábel.“

„Opravdu? Tomu nerozumím!“ podivil jsem se této smělé myšlence, kterou mi předestřel pan Lubomír.

„Ano, opravdu. Tím, že kardinál z okna neskočil, projevil mnohem větší odvahu, protože si přiznal, že církev a tím spíš on sám, nemá s Bohem lautr nic společného, respektive, že Bůh nemá nic společného s církvi, respektive, že Bůh jako stvořitel tohoto světa nerozlišuje mezi církví a čímkoliv jiným, protože vše, tedy nejen církev, vyplývá z jeho Boží vůle, a tudíž není důvod, aby se církev, včetně jejich funkcionářů, těšila u Boha nějaké zvláštní výsadě, neboť pramení-li naše lidská existence z existence Boží, pak je každý člověk de facto papežem, tedy Božím náměstkem,“ vysvětlil mi pan Lubomír.

Samozřejmě, že jsem ho za jeho slova pořádně a důkladně zepsul, protože jimi hluboce urazil náboženské cítění mnoha lidí, mě z toho nevyjímaje.

Jenže co naplat, přece jen nejsem Dostojevskij, a tak všechno to, co jsem teď napsal, je jen bohapustou fantasmagorií, protože pouze v případě, kdyby to napsal Dostojevskij, nebo aspoň prof. Halík, by to mělo nedozírnou hloubku, nebojím se říct, že by to byla rovnou bezedná duchovní propast, ale tak je to právě jen pouhá fantasmagorie.

Ďas aby to spral!