Putin složil zbraně, morální převaha českých chciválků potvrzena!!! Ať žije mír!

Jsem rád, že vám tuto radostnou zvěst mohu v aprílovém čase předložit jako první. Přestože diktátor Putler měl na bojišti převahu, rozhodl se kapitulovat, protože špatný mír je i pro něj pořád lepší, než když umírají lidé....

            Bylo jaro a všechny moskevské keře a stromy se předháněly, který z nich poskytne bezpečnější útočiště pro ptačí hnízda, jež v nich rostla jako v Černobylu houby po dešti.

            Vladimir Vladimirovič stál u otevřeného kremelského okna a vdechoval svěží jarní vzduch, který mu vháněl do hlavy vzpomínky na dětství, to, jak známo, prožil v Petrohradě.

            „Tak jsem tady, Vladimire Vladimiroviči!“ ozval se za zády Vladimira Vladimiroviče známý hlas.

            Vladimir Vladimirovič se otočil a hleděl do dobrácké tváře ministra národní obrany, váženého pana Sergeje  Kužegetoviče Šojgu, hned po Čingischánovi, Suvorovovi a Koněvovi nejgeniálnějšího ruského vojevůdce .

            „Škoda, že jste nevyrůstal v Petrohradě jako já. Miloval bych vás o to víc, protože bychom mohli rozmlouvat o všech těch petrohradských dvorcích, které jsem jako chlapec prošmejdil, milý Sergeji,“ řekl Vladimir Vladimirovič ministrovi a s úsměvem dodal, „věřil byste, že jsem tam jednou potkal i skutečného Raskolnikova?

            Dobře jsem si všiml sekery, která mu vyčuhovala zpod pláště!
            Mohlo to být tak v roce 1962. Taky na jaře. Pamatuji si to dobře, protože zrovna letěl do kosmu Gagarin. Všichni jsme si mysleli, celá země, že se skutečně přistál v přistávacím modulu, jak psali v Pravdě, a on se zatím katapultoval!“

            Maršál se usmál: „Proč byste nemohl potkat Raskolnikova, Vladimire Vladimirovičovi? Mně bylo, když jsme oslavovali Gagarina, sedm let. Dobře si to pamatuji, Vladimire Vladimiroviči.

            Ale proč jsem přišel?

Přípravy na preventivní jaderný úder vůči České republice jsou zdárně ukončeny. Teď už jen zbývá váš rozkaz k odpálení raket. Myslím, že to bude skutečně důstojná oslava Dne vítězství. Ruský národ, celá naše země si preventivní jaderný úder na Českou republiku zcela jistě zaslouží za statečnost, kterou, s vámi ve svém čele, projevuje při boji s fašisty, našimi odvěkými nepřáteli.“

            Vladimir Vladimirovič se po oznámení ministra usmál.

            „Děkuji vám, jste moc hodný,“ položil Vladimir Vladimirovič ruku na rameno svého věrného služebníka a dodal, něco, co starému zkušenému vojáku nevyrazilo div jeho generálské hvězdy z výložek slavnostní uniformy, „ale žádného jaderného úderu nebude třeba. Nařizuji vám, abyste okamžitě stáhl všechna naše vojska z území Ukrajiny tak, jak je toto námi garantováno v budapešťském memorandu.“

            „Cože? Kapitulace? Mír? Nikdy! To se raději zastřelím, než abych se takto vzdal, vyvěsil bílou vlajku!“ zvolal Šojgu.

            „Nechtějte po mně, drahý Sergeji, abych vás musel nechat zatknout pro vzpouru a nechat vypadnout z okna, nebo rovnou rozstřílet jako řešeto,“ řekl přátelsky Vladimir Vladimirovič, a sednuv si na židli, vyzval starého ostříleného válečníka, „sedněte si mi hezky na klín, milý Sergeji. Vidíte, že se na mém klíně sedí docela pohodlně. Tak a teď mne poslouchejte.

            Víte, co říkají ti, co chtějí mír.

            Říkají, že je raději špatný mír, než aby umírali lidé.

            A já se vás ptám: ,Copak i našim lidem nelétají kulky nad hlavou?‘

            Chcete-li ještě válčit, milý Sergeji, tak já jsem rozhodně proti a jediné, co vám mohu poradit, pokud chcete válčit, abyste si sbalil svých pět švestek a vyrazil taky do zákopů. Ale nezapomeňte si přibalit plenkové kalhotky, milý Sergeji!“

            Jakkoliv byly argumenty Vladimira Vladimiroviče rozumné, Šojgu se přece jen, jako starý voják, cukal: „Válka nemůže skončit! Ještě jsme nerozmlátili všechny ukrajinské elektrárny a taky školky! A co ten preventivní jaderný úder na Českou republiku?

            A pak, nezapomínejte, Ukrajina je Rusko, musíme do posledního zlikvidovat všechny ukrajinské fašisty, abychom ochránili ruský národ.

            A vy mluvíte o míru, Vladimire Vladimiroviči!

            Jenom takový mír je dobrý, když budou zničeni všichni nepřátelé Ruska!“

            Ale Vladimir Vladimirovič se na starého vojáka vůbec nerozzlobil, ba právě naopak.

            Pohladil ho po hlavě a otcovsky mu vysvětlil: „Proč bychom měli ničit všechny ukrajinské elektrárny a školky? Vždyť je to barbarské! Hele, přiznejme si, že celá speciální vojenská operace je nesmysl. Ukrajina přece v žádném NATO nebyla, když jsme do ní vstoupili a ani v něm být nemohla, protože Maďarsko a Německo by proti jejímu vstupu na můj příkaz vždy hlasovali.

            Čeho jsme se tak báli?

            Báli jsme se sami sebe, báli jsme se své domnělé velikosti. Říkali jsme si, že jsme velicí a proto na nás musejí všichni útočit a tak jsme raději zaútočili sami.

            A skončili jsme jak ten Raskolnikov!

            Chtěli jsme ubít ukrajinské fašisty, abychom vykonali něco velkého, abychom spasili svět a dokázali jsme jen rozmlátit elektrárny a rozpoutat válku. Řeknu vám, že kdybych se měl teď podívat do očí Jarkovi Nohavicovi, tak se hanbou propadnout.

My Rusové už jsme takoví, že krvavá Raskolnikova sekera je pro nás ratolestí míru. Máváme jí kolem sebe, a nejenže létají třísky, ale i lidské hlavy.

            Ale co nám vlastně Ukrajinci udělali?

            Nemají nás rádi?

            Tak nebuďme jako oni, buďme jako Kristus!

            Eh, co je nám do nějaké Ukrajiny, řekněte sám!

            Soustřeďme se na sebe, přemýšlejme, jak by se dalo žít lépe tady u nás v Rusku, a nemysleme na Ukrajinu. Tím, že ji rozmlátíme, život v Rusku přece lepším neuděláme. Eh, čeká nás ještě hodně práce, milý Sergeji, než to tady u nás v Rusku zlepšíme.

            Ještě, že jsem byl znovu zvolený prezidentem, musíme se do toho hned pustit.

            Naše armáda se musí do Dne vítězství stáhnout z Ukrajiny, ručíte mi za to vlastním životem!“

            „Provedu, Vladimire Vladimiroviči!“ zasalutoval Šojgu, vstal z klína Vladimira Vladimiroviče, aby splnil jeho rozkaz.

            Ale dál než za dveře, za kterými se vzápětí ozval výstřel ze služební pistole, ten starý dobrý voják nedošel, zastřelil se zrovna tak jako Konstantin Treplev, špatný mír mu zlomil srdce a on už nemohl žít dál.

Jaro je se svými podmoskevskými večery na tohle obzvláště velký prevít...