Pan Voloďa Šťastný se ve svém dnešním článečku naléhavě ptá, proč je nový jaderný blok od Rosatomu tak špatně. Jako rusofil mu na jeho zvídavou otázečku velmi rád odpovím
Vláďu, teď už vlastně Voloďu, jsem dlouho neviděl. Naposled jsem o něm slyšel, že udělal náramnou kariéru, přes svého bratrance, který dělal šoféra našemu gubernátorovi, sehnal místo vrátného v jaderné elektrárně v Dukovanech, a takový vrátný v tak strategickém objektu, to už je, málo platné, hodně velké zvíře, takový vrátný, to je ještě víc než medvěd.
Proto jsem s radostí přijal jeho pozvání, které mi zničehonic přistálo v mobilu.
„Přijeď ke mně na velikonoce, zachlastáme u samovaru, zavzpomínáme,“ psal mi Voloďa.
Při vzpomínce na starého soudruha jsem celý zjihl, o mém velikonočním programu bylo rozhodnuto.
V domluvený čas jsem se dostavil na uvedenou adresu a docela oněměl. Abych pravdu řekl, čekal jsem, že Voloďu, když teď dělal toho vrátného v Dukovanech, najdu v nějakém středně velkém paláci, který si zpravidla staví lidé, kteří to dotáhli sice už hodně vysoko, ale pořád ještě ne úplně nejvýš.
Ale to před čím jsem stál, to nebyl vůbec palác. To, před čím jsem stál, to by nedokázal popsat ani Puškin, i on, který byl na carském dvoře jako doma, by jistě stál, stejně jako já, před Voloďovým obydlím s otevřenou hubou.
„Tak tě tady u sebe vítám,“ přivítal mne Voloďa, který se objevil ve dveřích, nebo spíš bráně, jíž vévodil dvojhlavý orel, „pojď dál, pod samovarem jsem už zatopil.“
Vstoupil jsem dovnitř a připadal si jako ve snu, protože ani jinak jsem si připadat nemohl.
„Kolik to má metrů čtverečních?“ vysoukal jsem ze sebe, ukázav na palác, kolem kterého jsme procházeli.
„Ale jenom 17 691,“ odpověděl Voloďa skromně, jako by se ani nejednalo o největší obytnou budovu v bývalých zemích Varšavské smlouvy.
Ale tento obří palác, to bylo to nejmenší.
V areálu, jinak to ani nazvat nemohu, Voloďova příbytku byly také zahrady s exotickými dřevinami a bylinami, nad kterými stála věrná kopie katedrály v Salisbury, respektive kopie zvětšená, protože katedrála v sobě ukrývala důmyslně maskovaný zimní stadións kluzištěm o rozměrech 56 × 26 metrů.
Hned vedle byly heliporty a o kousek dál amfiteátr a také velká budova oranžerie s botanickou zahradou, kde pracovaly dobré čtyři desítky zahradníků. O kus dál se pak nacházely technické budovy, ubytovny pro stovky zaměstnanců, opevnění a další součásti zabezpečení. Ke komplexu Voloďova příbytku navíc patřila i ústřicová farma (!) a několik vinic.
Po osmdesát metrů dlouhém mostu přes uměle vybudovanou rokli jsme se pak dostali k budově označované jako čajovna.
„Tak se tady u nás posaď“ řekl Voloďa, když jsme vešli do místnosti plné zlatého štukování, a ukázal na velmi drahou pohovku, která stále vedla kempinkového skládacího stolku, na němž trůnil samovar, povzbudiv mne, když viděl, že váhám, „neboj, sedej, ta pohovka stála jen něco přes mega.“
Sedl jsem si, Voloďa mi napustil do talířku čaj a přistrčil cukřenku s nasekanými kusy cukru. Jeden z nich jsem si strčil do úst a začal z talířku srkat čaj.
Čaj byl skvělý, ale stejně mi to nedalo, abych se Volodi nezeptal: „To všechno, co jsem viděl, včetně té katedrály, je tvoje?“
„Jasně, čí by to bylo?“ přikývl Voloďa.
„Myslel jsem, že děláš vrátného v Dukovanech,“ řekl jsem.
„To dělám,“ usmál se Voloďa a dodal, „ale mám vedlejšák, jestli myslíš tohle.“
„Vedlejšák?“ zeptal jsem se opatrně.
„Jo, vedlejšák. Sbírám druhotné suroviny. Železo, barevné kovy, a tak,“ řekl Voloďa a usmál, „pojď, něco ti ukážu.“
Vyšli jsme ven z čajovny a Voloďa mne zavedl k takové polorozpadlé kůlně, kolem nichž už rašily mladé kopřivy.
„Co tam je?“ zeptal jsem se.
„Uvidíš,“ řekl Voloďa a otevřel dveře kůlny.
„Co to je?“ zeptal jsem se, když jsem bedny, ve kterých bylo něco, co vypadalo jako peletky, jenže kovové.
„Co? Jaderné palivo přece, po velikonocích ho vezu do sběru,“ ušklíbl se Voloďa.
„Jaderné palivo?“ zhrozil jsem se.
„No, jasně! Všechno co bylo v Dukovanech, se už odvezlo do sběru. Zůstalo tam už jen jaderné palivo. Co já se s tím, kamaráde, vším natahal.
Na dvoukoláku, představ si to, člověče! To bych nepřál nikomu, takové galeje!“ vysvětlil mi Voloďa.
„Chceš říct, že Dukovany...,“ byl jsem tak konsternován, že jsem ani nebyl schopen dokončit otázku.
„Jasně, jsou úplně vybrakované, však jsem taky vrátný! Není tam už vůbec nic, co by se dalo ještě odvézt do sběru, za to ti ručím vlastní hlavou,“ odpřísáhl Voloďa.
„Ale z chladících věží přece stoupá pára, takže to vypadá, že Dukovany jedou na plné obrátky“ namítl jsem.
„To si tam jenom chlapi z údržby udělali parní lázeň,“ mávl rukou Voloďa, zavřel kůlnu a odvedl mne zase zpátky do čajovny.
„Víš, jedné věci pořád nerozumím,“ přiznal jsem se, když už jsem měl zase v ruce talířek s čajem, „že to není nikomu podezřelé, že bydlíš v takovém komplexu.
Pohovka za milión, prosím, katedrála v Salisbury, dejme tomu. Ale ta polorozpadlá kůlna, to přece musí být každému nápadné.
Jak to, že tě už dávno nesebrali?“
„Ale na tom nic není, hehe,“ rozesmál se Voloďa a plácl mne po zádech, „tady to všechno mi sice říká pane, ale oficiálně je to napsané na Mynáře s Nejedlým, oni jsou formální vlastníci, takže to nemůže být nikomu podezřelé, že tady bydlím.
Jsem krytý, chápeš, hehe?!“
„Hehe!“ rozesmál jsem se taky, protože teď už jsem to chápal, Voloďa byl opravdu stoprocentně krytý, nikoho nemohlo napadnout, že mu to patří, „hehe!“
