Institut Václava Klause je moc prima barák. Fajn lidi, kteří tam předstírají práci, sdílejí své osudy či utrpení, sdílejí se dobré i zlé ve společném životě, jak to dokazuje i Petr Macinka na síti X
Byl nádherný podzimní den, cestou do práce spadlo Jaklovi na jeho kotrbu dokonce už několik kaštanů, které si Jakl schoval do kapsy, aby z nich mohl dělat v práci legrační figurky.
Ale když přišel Jakl do práce, padla na něj nepěkná tíseň. Běžel proto hned za Václavem Klausem a dobře udělal, protože Václav Klaus plakal jako malé dítě. Když spatřil Jakla, sice plakat přestal, a dokonce se i usmál, ale tak smutně, až z toho Jakla píchlo u srdce.
„Modrá, ne zelená planeta! Za všechno může Havel, ať žije Fico a Putin!“ vykřikl Jakl hlasitě, aby Václava Klause rozveselil.
Ale povedlo se mu to jen z půlky, protože se Václav Klaus přestal jen usmívat, ale smutný zůstával dál.
Proč byl Václav Klaus smutný?
To se hned ukázalo!
„Vy jste, Ladislave, vlastně docela fajn chlap, až na ty svoje vlasy, samozřejmě, ty jsou opravdu hrozné. Ale to není vaše vina, že mi připomínají cop, který měla Livia v ten den, když jsme se brali,“ řekl totiž Václav Klaus a pokračoval, „jste fajn chlap, ale génius, jako já, marná sláva, nejste.
A proto jsem smutný.
Protože jsem poslední génius. Po mně už nikdo větší než já nepřijde, já jsem vrcholem lidské inteligence, žádný lidský mozek už nebude tak geniální jako ten můj. Proto jsem tak smutný, že brzy to půjde s lidstvem hezky z kopce dolů, protože mu bude chybět maják, kterým jsem já.
To já lidem přinesl oheň!
To já jsem Prometheus, kterého Havel připoutal ke skále a kloval mi každý den játra. A vidíte, na Havla si už nikdo nevzpomene, kdežto mne bude oplakávat celé lidstvo a lidé si žalem, až odsud odejdu, budou rvát vlasy, protože jen já jsem mohl lidstvo a svět zachránit.
Pravím vám, Ladislave, že tato generace je poslední, protože beze mě je lidstvo odsouzeno k záhubě!“
Jaklem slova géniova otřásla, neboť to, co od něho slyšel, byla smutná pravda.
„Není Klaus, není člověk!“ vykřikl Jakl zoufale a vyskočil z okna, aby mohl co nejrychleji pelášit do nejbližší hospody.
Tam si dal první pivo, pak druhé, pak třetí, ale až po patnáctém se konečně blaženě sesul k zemi a na tváři se mu rozhostil spokojený úsměv, jako by Václav Klaus, největší lidský génius měl žít věčně, zvítěziv v poslední bitvě slavně nad Antikristem Havlem a on Jakl s ním v Klausově nebeském království volného trhu.
A tak Jakl ležel pod stolem, blaženě se usmíval a vůbec to nebyla kýčovitá póza. Byl to seriózní životní postoj člověka s mírně atrofovaným svalstvem, člověka, jenž povýšil své příživnictví na práci.
A to není málo, to je na jeden lidský život víc než dost.
