Dejme tomu, že znásilňující vojáci jsou skutečně oběti zla, které našlo své zhmotnění ve válce. Ale toto zlo musel někdo vyvolat, třeba Jarek Nohavica svými písničkami
Kardinála D. jsem zastihl v hlubokých modlitbách, tak hlubokých, že z jeho nepřítomné tváře divže na mě nehleděl samotný Bůh, se kterým tento smrtelník v Jeho službách niterně a důvěrně rozmlouval.
Nechtěl jsem kardinála rušit při tak důležité činnosti (některé vlivné osoby ve Vatikánu ovšem tvrdí, že to co, se všeobecně považuje za modlitbu, tedy důvěrný rozhovor s Bohem, je ve skutečnosti pouhá Boží samomluva, podrobné teologické zdůvodnění této hypotézy je ovšem jedním z nejtajnějších církevních dokumentů ve Wordu), a tak jsem se schoulil v koutku a tiše usnul.
Zdál se mi nádherný sen o početí Spasitele. Totiž byl jsem v tomto, tak živém, snu Duchem svatým, ze kterého počala Matka Boží, byl jsem to já, v tomto snu, kdo ji defacto oplodnil. Když jsem se probudil, neboť mně v tomto snu pošimralo na tváři pubické ochlupení Neposkvrněné, kardinál D. právě končil svoji modlitbu.
Jeho tvář nápadně žhnula a oči taky.
„Pochválen buď Pán Ježíš Kristus!“ pozdravil jsem kardinála D. a se smíchem dodal, „kdybych nevěděl, kým jste, totiž velmi oddaným služebníkem Božím, byl bych se vás nejspíše vylekal. Vypadáte jako v amoku, Vaše Eminence!“
Ale kardinál D., jakkoliv je usměvavým člověkem, se tentokrát neusmál.
„Jsem v amoku,“ řekl vážně a pokračoval, „víte, když se modlím, jsem obětí těch nejsilnějších emocí, kdy mne radost, víra a naděje doopravdy přivádí až k nějakému amoku.“
Kardinálova slova mne tentokrát skutečně vyděsila.
„Probůh, snad nechcete říct, že při svých modlitbách znásilňujete boha!“ vykřikl jsem.
Kardinál D. se otevřeně přiznal: „Ano, když se modlím, jsem v takovém amoku, že znásilňuji Boha.“
„A to se Bůh nebrání? Ani trochu?“ divil jsem se.
„Brání. Pepřovým sprejem a houkadlem. Ale je Mu to houby platné, jsem prostě zvíře,“ mávl rukou kardinál D.
„Hm, tak to jste evidentně oběť. Oběť Boží lásky, když ji ucítíte v podbřišku, tak se přestanete ovládat, není to vaše vina,“ pokýval jsem moudře hlavou.
„Ano, jsem oběť Boží lásky,“ souhlasil kardinál Duka a uhladil si lem své sutany automatickým pohybem pravé ruky, tedy té, kterou používá nejen k žehnání a natahování hodinek.
