Nevím jak vy, ale já už na tyto udržitelné kraviny alergický. Takže jakmile mi někdo začne vykládat, že nemám žrát maso, nebo nejezdit autem, dělá se mi z té zelené propagandy rudo před očima
Ze zpovědnice šel jsem rovnou do bordelu.
„Duši už jsem ulevil, teď je třeba ulevit tělu. Ono vstane z hrobu, mé tělo! Život je boží dar, a tělo je součást tohoto daru! Mučednictví je cestou do pekel, do věčného zatracení!
Je hříchem opásat se řetězy, abych nezhřešil, mučit se proto bolestí, bičovat se!
I tělo si musí ulevit!“ ospravedlňoval jsem se.
Cestou do bordelu zastavil jsem se však v řeznictví, abych koupil maso pro kurvy.
„Dejte mi dvě kila červeného masa!“ řekl jsem řezníkovi.
„Dám vám bok bez kosti. Tady ten,“ řekl řezník.
„Ano, dejte mi bok bez kosti. Tady ten,“ přikývl jsem.
„Dvě kila?“ zeptal se řezník.
„Ano, dvě kila,“ přikývl jsem.
Řezník vzal sekeru, odsekl kus masa a hodil ho na váhu.
„Jsou to rovná dvě kila,“ řekl.
„Máte pravdu, rovná dvě kila,“ přikývl jsem.
„Zabalit?“ zeptal se řezník.
„Zabalit,“ souhlasil jsem.
Řezník vytáhl kus režného plátna a začal do něj balit maso. Plátno mi připomínalo obvaz, ale na to, aby to byl skutečný obvaz, bylo přece jen příliš široké.
„Tady je vaše maso,“ řekl řezník, když bylo maso zabaleno, „kdybyste chtěl plátno ještě někdy použít, tak ho operte, stačí při čtyřiceti stupních.“
„Určitě pro něj najdu nějaké využití,“ řekl jsem.
„Celé vás to vyjde na rovnou tisícovku,“ prohodil vesele řezník.
„Zaplatím kartou,“ řekl jsem.
„Přiložte kartu,“ vyzval mne řezník.
„Tak a je to!“ řekl jsem, když byla platba bezbolestně uskutečněna.
Po zaplacení spadla z řezníka veškerá jeho strojenost.
„Je to dnes bída, řeknu vám. Přiznám se, že jsem byl do poslední chvíle přesvědčený, že si to rozmyslíte, že od koupě masa odstoupíte.
,Nesmíš ho vyplašit, jinak seš nahranej!‘ pořád jsem si opakoval.
Tisíc korun za dvě kila hovězího a trochu plátna k tomu!
Nebýt takových, jako vy, musel bych už dávno zavřít krám,“ culil se řezník a spiklenecky na mě zamrkal, „jdete do bordelu?“
„Ano, do bordelu,“ přikývl jsem hrdě.
„Ano, tělu je třeba ulevit. Ono vstane jednou z mrtvých, až se hroby otevřou. Dobytek je dobytek, proto končí na jatkách. Ale člověk je člověk, proto končí v bordelu,“ prohlásil řezník a zvážněl, „nejlíp je teď kurvám. Aby ne, když si nechávají platit červeným masem.
Víte, kolik je tady v tom kusu masa jenom bílkovin?
Jenže kdo si dnes může dovolit červené maso?
Jenom kurvy!
Ještě před takovými třemi čtyřmi lety jsem míval plný krám. Lidé se tady mačkali a pranic jim nevadilo, že jim mouchy lozí po čele. Měl jsem tady mucholapky, pět nebo šest, každý den jsem je měnil. Ale stejně mouchy lozily lidem po čele a v pátek museli lidé čekat i venku, na mrazu, nebo v dešti a nejhorší to bylo v létě, to na ně svítilo Slunce.
A jak to vypadá teď, vidíte sám. Nad vodou už mě drží takoví jako vy. Kurvy dobře vědí, proč si nechávají platit červeným masem. Byl jste u zpovědi?“
„Právě z ní jdu,“ odpověděl jsem řezníkovi.
Ten přikývl: „Ano, tak je to nejlepší. Jít do bordelu bez jediného hříchu. Člověk se na to pak líp soustředí. Hodně štěstí a díky!“
„Není zač. Děkuji,“ poděkoval jsem řezníkovi, sebral maso zabalené v plátně a kvapil do bordelu.
V bordelu se na mne kurvy slétly jako vosy.
„Neseš červené maso?“ dorážely na mne ze všech stran svými takřka obnaženými ňadry.
„To víte, že nesu! Tady je, podívejte!“ strhl jsem z masa plátno.
„To je masíčko!“ pištěly nadšením kurvym a tlačily mne k obrovskému mrazáku, „rychle s ním do mrazáku!“
Mrazák byl plný červeného masa, zdálo se mi, že jsem mezi jeho balíčky zahlédl i nefalšovanou svíčkovou, kurvy měly co dělat, aby do mrazáku natlačily moje maso.
„Je tam!“ zvolaly vesele, když se jim to konečně podařilo a já mohl s jednou z nich odejít na neklimatizovaný pokoj.
„Dokonáno jest!“ řekl jsem, když bylo dosaženo cíle, kvůli kterému jsem do bordelu šel.
Kurva se obrátila zpátky na záda a zeptala se: „Myslíš si, že jsem kurva, protože si za to nechám platit červeným masem?“
„Jíst se musí. A hovězí maso obsahuje například spoustu bílkovin,“ odpověděl jsem.
„Mohla bych přece jíst třeba jen brambory,“ namítla kurva.
„Škrob ještě z nikoho svatého neudělal,“ připomněl jsem kurvě známý fakt.
„To je fakt,“ přikývla světice a dodala, „asi budeme muset zdražit. Aby se nám to ještě vůbec vyplatilo. Na tři kila červeného masa.“
„Co se dá dělat? Tělo si musí ulevit,“ pokrčil jsem rameny.
„Takoví jako ty nás drží nad vodou. Před takovými třemi čtyřmi lety tady bývalo plno, zvlášť před vánocemi, to nebylo venku ani kde zaparkovat, všude stála auta, nádherné bouráky. Muži se dole mačkali jeden na druhém, a pranic jim nevadilo, že jim po čele lozily mouchy. Měly jsme tady i mucholapky, měnily jsme je každý týden, ale stejně mužům ty mouchy lozily po čele.
A jak to vypadá teď, vidíš sám. Musíme se prodávat za červené maso takovým, jako jsi ty,“ povzdechla si kurva.
„Ale pořád jste na tom nejlíp ze všech,“ připomněl jsem ji.
„To je fakt, pořád jsme na tom nejlíp ze všech,“ přikývla kurva a pak se na mě upřeně podívala, „jdeš rovnou ze zpovědi?“
„Ano, jdu rovnou ze zpovědi,“ přikývl jsem.
„To je dobře, že jdeš rovnou ze zpovědi. Chlapi, kteří předtím nebyli u zpovědi, se mi hnusí, ty bych nejraději zavraždila, člověk si s nimi připadá jako opravdová kurva,“ zasyčela se neskrývaným odporem kurva a pak se zeptala, „přijdeš zas?“
„Přijdu. Musím. Tělu je třeba ulevit. Půjdu ke zpovědi a pak rovnou sem. Po cestě koupím červené maso a přinesu ho sem. Tři kila?“ zeptal jsem se.
„Ano, tři kila. Můžeš donést i vysoký roštěnec, ale vykostěný,“ odpověděla kurva.
„Přinesu vysoký roštěnec. Tři kila, Vykostěný, když chceš,“ slíbil jsem a začal se oblékat, zatímco kurva ležela dál na zádech a o čemsi přemýšlela s pohledem upřeným na strop, jako bych vůbec neexistoval.
