ŠIkmý kostel, který strmě a varovně ční do přelidněné krajiny. A brzy se vypravím i do Bílé vody, ať poznám světa kus
Zamiloval jsem se. Do čisté panny. Potkával jsem ji na hřbitově, kde si na lavičce u urnového háje vyčesávala ze svého pubického ochlupení pyl, který byl všude, kdežto já jsem tam jen tloukl špačky.
Jednoho dne jsem se osmělil a oslovil ji hlasem svého praděda, který byl u partyzánů.
“Brzy se rozední. Pojďme se projít k řece. Je už téměř vyschlá. Vypadá jako smrt. Poslední ryby, které v ní ještě žijí, nemají už žádnou naději. To může být zajímavé,” navrhl jsem ji.
“Určitě je to zajímavé. Ale řeka nevyschne ani dnes, ani zítra. Pojďme ke mně domů. Můj příbytek má jedinou místnost. Nedávno jsem se tam přistěhovala z márnice. Už tam bylo příliš hlučno, jako v hospodách před covidem a před inflací. Víte přece, kde bydlím,” řekla.
“Ano vím. Bydlíte v sakristii zdejšího kostela. Máte ráda ticho?” zeptal jsem se.
“Ano, mám ráda ticho. A vy?” zeptal se zase ona.
“Ano, taky mám rád ticho,” přiznal jsem se a dodal, “dobře, jdeme k vám.”
Kráčeli jsme ke kostelu, kde moje milá bydlela a zdravili přitom, lidi, které jsme potkávali. Někteří nás poznávali, někteří ne. Ti, kteří nás měli za přízraky, nám na naše pozdravy neodpovídali, jen více sevřeli své promodralé rty.
“Tak jsme tady,” řekl jsem, když před námi ze země vyrostl kostel, a dodal, “není šikmý?”
“Je šikmý, ale jen trochu. Popravdě řečeno, je šikmý jen tak málo, že jediný, kdo o něm může plným právem prohlásit, že je šikmý, jsou andělé,” odpověděla mi čistá panna a dodala, “pojďme. Tady jsme všem ptákům, a taky Duchům svatým na očích. A já ještě nikoho nemilovala.”
“Pojďme. Co je duchům Svatým do toho?” souhlasil jsem.
Vešli jsme spolu do kostela, do jeho bezedné temnoty, která nás v mžiku pohltila.
“To, co teď vidíš je skutečný svět,” řekla a zatahala mne za vousy.
“Skutečný svět před svým stvořením?” zeptal jsem se.
“Skutečné je jen to, co není stvořeno,” odpověděla mi a zase mne zatahala za vousy.
“Takže svět se v okamžiku svého stvoření stane je pouhou iluzí. Chceme-li vidět skutečný svět, musíme z něho odstranit všechno, co bylo stvořeno. Takže nakonec nám zůstane jen temnota,” pochopil jsem, jak se věci mají.
“Přesně tak,” řekla moje milá a zatahala mne za vousy.
“To už je potřetí,” řekl jsem a na oplátku nahmatal její panenskou blánu, pružnou a mazlivou.
A to byl počátek naší skutečné lásky.
