Mistr a Markétka

Budu si muset někdy tuto knihu opravdu přečíst, třeba bude skvělá. Zatím jsem ji jen spálil ve svém krbu...

Mám doma krb, starý krb, ještě z osmdesátých let minulého století. Čas od času mi proto lidé přinesou nějakou knihu na spálení.

Většinou poezii, málokdy prózu.

Jména autorů na obálkách básnických sbírek mi nic neříkají, snad až na Seiferta. O něm je mi známo, že dostal Nobelovu cenu, ale to je známo každému.

„Můžete ji spálit? Potřebujeme se jí zbavit, ale chceme, aby ještě přinesla nějaký užitek. A teplo je přece užitek,“ říkají lidé, když mi podávají knihu ke spálení.

„Ano, teplo je taky užitek. I uhlí se pálí kvůli teplu, proto je užitečné. Když spalujeme uhlí, nemusíme doma nosit v zimě svetry,“ přikývnu a dodám, „ano spálím ji, nebojte, zůstane po ní jen popel, naprosto bezcenný.“

Ale sotva před hodinou mi jedna žena přinesla nikoliv básnickou sbírku, ale román.

„Bulgakov? Mistr a Markétka?“ řekl jsem, když mi žena podala knihu na spálení a dodal, „není to přece jen škoda?“

„Chci se ji zbavit z osobních důvodů, musíte ji spálit,“ vysvětlila mi žena.

„Samozřejmě ji spálím, když chcete. Navíc se to zrovna hodí. Ochladilo, květy na stromech pomrzly, nebude žádné ovoce,“ přikývl jsem chápavě, ale pak mi to přece jen nedalo, abych neřekl, „nechcete si to ještě rozmyslet? Literatura, pravda, není můj domov. Ale pro někoho jsou literární postavy jeho bratři a sestry. Jeden velký, možná i největší básník jednou řekl, že když zpíváme píseň nějakého člověka, nebo národa, tak už nejsme nepřátelé tohoto člověka, nebo tohoto národa.

Chci říct, že když spálím tuto knihu, mohlo by vám to způsobit citovou újmou, protože vám její postavy příliš přirostly k srdci. Chápu, když chce někdo spálit Běsi, v těch jsou opravdu odporné postavy, tam není o čem moc přemýšlet, hezky šup d ohně s nimi!

Ale Mistr a Markétka?

Opravdu mám tuto knihu spálit?“

Podíval jsem se na ženu, ale ta trvala na svém.

„Ano, spalte. Spalte ji právě z těch důvodů, o kterých jste teď mluvil,“ pronesla žena rozhodně, jako každý člověk, který má, holt, tvrdou palici.

„Ano, spálím ji. Jak chcete. Navečer rozdělám oheň v krbu a spálím ji. Dnes v noci bude, ještě naposled, podle předpovědi, mrznout. Papír vypadá solidně, ta kniha sice zemře, ale ještě mnoho užitku vydá,“ pokrčil jsem rameny.

„Jste hodný. Moc jste mi pomohl. Teď už můžu klidně spát! Už nebudu muset po nocích létat na koštěti, rozbíjet okna a demolovat byty! Díky bohu!“ oddechla si žena a já hned poznal, protože se zajímám o psychologii (docela dost) a tak se vyznám v lidech (docela dost), že svou úlevu nepředstírala, že ji skutečně cítila, jako by právě byla vysvobozena z nějaké zlé kletby.

A jak jsem slíbil, tak i udělám. Zatopím v krbu, hodím Mistra a Markétku do ohně, sednu si do křesla, přivřu oči a budu zase o čemsi přemýšlet.

A taky si udělám ovocný čaj, silný ovocný čaj ze starých zásob, protože letos žádné ovoce nebude, všechny květy na ovocných stromech zkrátka pomrzly…