Slib, že školství bude prioritou této vlády, vzal za své. Stačilo k tomu docela málo, účetní trik při zvýšení platů učitelů...
Všiml jsem si, že ze srubu, v němž teď žil Jan Amos Komenský, učitel národů, stoupá k nebi dým. Bylo mi to divné, a tak jsem vtrhl dovnitř.
A co nevidím!?
Jan Amos Komenský pálí své spisy v kamnech!
„Nevím, jestli je to nejlepší způsob, jak se zahřát. Není lepší myslet na budoucnost? A pak snad ještě není taková zima, abyste musel pálit svoje spisy,“ řekl jsem Janu Amosi Komenskému, jemuž od přikládání do kamen vyrazily na čele jemné krupičky slaného potu.
„Budoucnost? Tady v tomto státě už není žádná budoucnost, to by se muselo pořádně přidat učitelům, kdyby se myslelo na budoucnost. Škoda, že mi všechno neshořelo už tenkrát v Lešně, nemusel jsem s tím pořád tahat,“ mávl rukou Jan Amos Komenský a přiložil do kamen další svůj spis.
„No mám-li být upřímný, trochu mě to mrzí, že pálíte svoje spisy kvůli tomu účetnímu podvodu s platy učitelů. Takový spis, než se napíše, to dá jistě práci, to není za den, nebo za dva,“ přiznal jsem se, že mě to pálení spisů mrzí.
„Mě to nemrzí vůbec. Naopak se mi ulevilo. Když člověk spálí všechno, co napsal, hned se mu uleví,“ opáčil Jan Amos Komenský.
„No tak, mně to taky pomohlo, to jo,“ musel jsem uznat, ale hned jsem dodal, „ale třeba Gogolovi to nepomohlo vůbec.“
„Tak a je to. Je po všem. Říká se tomu očista ohněm. Nikdy mi nebylo líp než teď, když jsem všechno spálil, protože vláda nepřidala učitelům,“ vydechl blaženě Jan Amos Komenský.
„Teplo tu máte, to zase jo. Trochu si u vás posedím, kdy se člověk zase ohřeje? Vždyť už není komu snižovat platy, kam se kdo podívá, tam je spálená země, nikde nic, čím by se dalo zatopit. Nebude vám to vadit?“ zeptal jsem se učitele národů.
„Nebude, samozřejmě, jen se trochu ohřejte. Ať je z těch mých spisů aspoň nějaký hmatatelný užitek. Nebo jestli chcete, natáhněte se tuhle na lavici a trochu si zdřímněte. Já si zatím oškubu tuhle husu,“ ukázal Jan Amos Komenský na husu, které jsem si všiml až teď,
Natáhl jsem se na lavici, dal si ruce pod hlavu a rytmické škubání peří mě brzy uspalo. Ale nespal jsem klidně, pořád jsem ve snu viděl, jak v otevřených kamnech mizí spisy Jana Amose Komenského,
Vydržel jsem to sotva půlhodiny a pak se raději probudil.
„Tak a je to, už je oškubaná,“ odkládal Jan Amos Komenský oškubanou husu.
„Hm, vypadá mnohem líp, než když měla peří,“ všiml jsem si, načež mi Jan Amos Komenský navrhl, abychom ji snědli docela syrovou, když ji tak pěkně oškubal.
Souhlasil jsem bez výhrad, lepší syrová husa v žaludku než 130% průměrné mzdy kdesi na střeše…
