Levicový liberalismus je zhouba Západu

Západ je mrtvý. Na jeho troskách vyrůstá oměj šalamounek. To je velmi jedovatá rostlina. Ale levicový liberalismus je ještě jedovatější

            Jsou lidé, docela bezvýrazní, které střetnete, a přesto vám nijak neutkvějí v paměti, jejichž obličeje, nebo i hlas či držení těla, si za žádnou cenu zpětně nevybavíte, a kdyby vám někdo ukázal kamerový záznam vašeho střetnutí, tak budete velmi překvapeni a udiveni, že jste se skutečně s takovým nějakým člověkem střetli, nebo budete rovnou přesvědčeni, že tento kamerový záznam je zcela jistě podvrh.

            Právě takoví lidé jsou nejnebezpečnější, protože dobře vědí, že si je nebudete pamatovat. Jejich bezvýraznost je zákeřnou zbraní, kterou se nebojí kdykoliv vytasit, na kterou spoléhají zrovna tak, jako vy na svoji absolutní poctivost a nezlomnou čestnost, ano, tito bezvýrazní lidé dobře vědí, že vás mají v hrsti, že vás mohou kdykoliv zneužít.

            Proto si všechno natáčím.

Každé své střetnutí obrazově i zvukově zaznamenám, protože čemu bych měl už věřit jinému než obrazovým a zvukovým záznamům, které si sám pořídím digitální cestou?

Kameru mám důmyslně upevněnou na čelence, kterou jsem si sám zhotovil. Je z pravé krokodýlí kůže, tedy přírodního materiálu, její přezka je dokonale nenápadná, málokdo si jí všimne i při důkladnější prohlídce.

            „Vždyť vy, člověče, nemáte vůbec přezku!“ upozorňují mě lidé.

            „Hehehehe, jste slepí jak patrony!“ směji se v duchu.

            Na tu přezku jsem opravdu pyšný. Ale ani kameru nemám špatnou. Je totiž chytrá. Potkám-li někoho, koho jsem již minimálně jednou potkal, upozorní mne na to elektrickým výbojem. Ale nebojte se, ten elektrický výboj je docela slabý, vůbec mi neublíží, jen pár miliampérů. Ba naopak, je to jen takové pošimrání, vlastně docela příjemné.

            To považuji za docela praktickou věc. Střetnu-li někoho, koho neznám a přitom mne to zašimrá na hlavě, vím, že mám být ve střehu, protože takový člověk je nebezpečný už jen z toho důvodu, že si ho nepamatuji.

            „Kdepak, mě nedoběhneš!“ myslím si a opravdu se mi ještě nestalo, že by mne takový člověk doběhl.

            Většinou mně takoví lidé chtějí vnutit svůj názor, své přesvědčení. Vetřou se a koledují si tak maximálně o výprask.

Přesvědčují mě o všem možném a jsou si předem jistí svým triumfem. Já se však nedám. Schovám se jim v nejbližší kavárně a tam jsou na mě krátcí. Dobře jsem si všiml, že takoví lidé v kavárnách zpravidla zkrotnou, protože tam ztrácejí pevnou půdu pod nohama, zvláště když v kavárně hraje automatický klavír.

Najednou jsou totiž snadno zapamatovatelní, protože na každém člověku, který sedí v kavárně pije a kávu, je něco typického. Něco, se vám jednou navždy vryje do paměti, například kapku kávy, která stéká po šálku, si spojíte právě s ním, s tímto jinak nezapamatovatelným člověkem, protože každá kapka, která stéká po šálku je naprosto specifická, stejně jako otisky prstů, a to je samozřejmě dobře.

Výhoda je teď pochopitelně na mé straně, karta se obrátila. Teď můžu takovému člověku vnutit svůj názor a své přesvědčení já, udělal-li už tu chybu, že za mnou lezl do kavárny, ve které jsem se mu schoval. A já samozřejmě toho využiji. Byl bych hlupák, kdybych toho nevyužil, kdybych nevyužil takovou možnost.

Jako se chtějí množit viry, chtějí se množit i myšlenky. Proto napadají mozky, stejně jako viry buněčná jádra, aby se v nich mohly množit, přeskakuji z jednoho mozku do druhého, zaplavují celé populace, všelijak mutují, aby byly ještě nakažlivější a ještě zhoubnější. A moje myšlenky, jak jsem vypozoroval, jsou velmi zhoubné, protože jsem levicový liberál.

Líhnou se mi v hlavě jedna za druhou a já s tím pochopitelně nic nenadělám. Vím, že jsem jen jejich umělá líheň, že jsem živný substrát, to je moje role a moje úloha v tomto procesu. Mám ovšem tu výhodu, že jsem zcela bezvýrazný zrovna tak, jako ti, kteří se mi pokoušejí vnutit svůj názor, své přesvědčení.

Charismatičtí lidé jsou v tomto ohledu docela neškodní, protože ty si každý pamatuje, ne tak mě. A jak jsem vypozoroval, jsou to právě charismatičtí lidé, kteří se snadněji nakazí cizími, zcela zhoubnými myšlenkami. Čím je jejich charisma větší, tím snadněji se nakazí zhoubnější myšlenkou, kterou pak hlásají. Je to tak, jak říkám, vůči zhoubným myšlenkám jsou tito charismatičtí lidé docela bezbranní.

Je to zřejmě nějaká přírodní zákonitost, se kterou nejde nijak bojovat, leda by se charismatičtí lidé rovnou likvidovali z důvodů prevence.

Kdysi mne jedna žena, která se za mne provdala, a které je kdoví teď konec, obvinila, že nemám žádné charisma. Bylo to v hádce, hádali jsme se na okraji dosti vysoké skály, kde jsme trávili poslední společnou dovolenou. Žili jsme spolu už asi půlroku, když té ženě začalo najednou vadit, že nemám žádné charisma.

„Klid, to přejde, dáš to!“ konejšil jsem ji těch několik dní, co jsme spolu trávili v úzkém a po pravdě řečeno, ani nepříliš vysokém stanu, rozhodně jsme se tam nemohli postavit a chodit vzpřímeně jako Homo erectus.

Ale nepřešlo to. Vyváděla kvůli tomu čím dál tím víc, a vše to vyvrcholilo onou hádkou na vysoké skále.

„Kdybych tě někde potkala, tak ani nevím, že jsi můj manžel!“ vmetla mi do tváře, stojíc zády k okraji skály, od kterého byla vzdálena asi tak půl metru, já si to všechno samozřejmě točil.

„Ale já jsem tvůj manžel,“ řekl jsem jí na to.

„Už tě nechci ani vidět!“ řekla a já jí to přání splnil, nejsem z těch, kteří by se zatvrdili, když na ně křičí jejich vlastní žena, jen proto, že nemají žádné charisma.

Od té doby jsem se nijak zásadně nezměnil. Dávám si dobrý pozor na bezvýrazné lidi, protože vím, ze své vlastní zkušenosti, co dokážou, jaké ideální podmínky pro množení poskytují jejich mozky zhoubným myšlenkám, vždyť já sám jsem levicový liberál a sotva může být něco zhoubnějšího než toto moje levičáctví, které se projevuje tím nejhnusnějším možným způsobem.

Tak třeba, když mi někdo neodpoví na můj pozdrav, když ode mě zhnuseně odvrátí svou tvář, pozdravím ho ještě jednou.

„Dobrý den!“ vmetu mu do tváře bez rozpaků podruhé, a nejen to, ale taky si před ním kleknu, a tak mu schválně poskytnu spravedlivý důvod k tomu, aby mne udeřil do tváře, protože právě v tom, a v ničem jiném, spočívá podstata svobody a demokracie v mém, tedy levičáckém pojetí, aby lidé mohli udeřit bližního svého do tváře a nedopustit se přitom ničeho špatného, ba právě naopak, aby se dopustili něčeho špatného, pokud by bližního svého do tváře neuhodili.

            A řekněte sami, sami, zda byste neuhodili do tváře někoho, kdo si před vámi klekl.

            Samozřejmě, že uhodili a proto vás varuji: „Střežte se mne potkat, neboť já jsem ta Zhouba, i Zkáza i Zmar!“