Letiště, to je, panečku, věc! Lidé odlétají a zase přilétají, jen Buddha sedí pořád pod stromem. Jak to ten, chlap zatracená, jenom dělá, že nemusí jako blázen létat pořád sem a tam?
Nedávno jsem osobně, nikým nezastoupen navštívil Pardubický kraj.
Je před volbami, a tak mne zajímalo, jak se v tomto zaostalém a zastrčeném těžišti trojúhleníka, který vznikne propojením Ostravy, Prahy a Brna (jak si tento region pamatuji ze své poslední návštěvy o loňských vánocích) skutečně žije, jestli zde je život lidí pořád tak těžký a nanicovatý.
Oslovil jsem proto jednu seniorku, která se v jedné vesnici vyhřívala před svým domkem.
„Dřív bylo nebe tady u nás jako po vymření. Nikde nic, jen obloha, mraky, Slunce a v noci hvězdy, jinak vůbec nic.
A to ticho, jaký tady u nás bylo celý roky, možná i staletí!
Takový strašidelný ticho. Člověk se v noci bál vystrčit nos z baráku, aby se z toho ticha nezbláznil, tak ho to dusilo.
Ale nýčko, co tady máme letiště, ten novej terminál, je všechno úplně jinak.
Nebe je plný letadel, radost pohledět!
Tamhle jedno letí, tamhle další, a tam další, a tam další!
To už je jiný kafe!
A ticho, to chválabohu zmizelo do věčných pekel!
Dnes už se v noci nikdo nebojí vystrčit nos z baráku.
Lidí letí na dovolenou, investoři zase za prosperitou.
Kdepak, já na prosperitu nedám dopustit,milej pane.
Posunula ten náš kraj zase o pořádnej kus dál.
Víte, jak nás označilo vydavatelství Financial Times?
Jako ,Region budoucnosti’!
To nebylo ani za komunistů!
Za komunistů nebyla žádná budoucnost.
A za pankáčů teprv ne, za pankáčů to bylo samý No Future!
Já se tady narodila, celej život prožila, já tady složím i své kosti!
Jen aby to letiště nepřilákalo ty uprchlíky, toho se bojím!
Nasednou do letadla u nich doma a přistanou v našem kraji!
Někdy v noci kvůli tomu nespím.
Poslouchám letadla a modlím se: ,Bože, dej, aby to nebyli ti uprchlíci!´
To bychom se pak musili vzdát čtvrtiny svých příjmů. A jak by jich bylo víc jak dvacet pět procent, už by se tlačili do všech možnejch funkcí.
Zrovna jako lidovci!
Ti neměli ani dvacet procent v krajskejch volbách, už chtěli vicehejtmana!
To bych si přála, aby to letiště fungovalo jen pro naše lidi, a pro hodný a poctivý investory,“ řekla mi seniorka, zašla o domku, a vzápětí z něj zase vyšla s mísou buchet, „vezměte si, jsou s mákem, ten měl táta rád.“
„Děkuji,“ vzal jsem si všechny buchty, nastrkal do kapes a rozloučil se s čipernou paní, sám se předsvěčiv, že v pardubickém kraji politici rozhodně nezahálejí, ne jako například u nás, kde jen spí a spí, dřevo by na nich volič mohl řezat a oni nic, vůbec nic!
