Skuteční komunisté se věnují třídnímu boji a nedebužírují si na Hradě s tamní pakáží. Pokud KSČM nevede třídní boj, tak není žádnou KSČM, ale jen partou oportunistických zrádců a agentů imperialismu
Zašel jsem si včera do jedné dělnické hospody. Chodí tam chlapi, co makají ve fabrice u pásu, nebo v lese.
Bylo tam nahuleno, no hrůza!
Div jsem se neudusil v tom dýmu, kterým létala jedna borovička za druhou.
Ale chce-li člověk poznat skutečný život, musí obětovat trochu toho svého zdraví.
Kochal jsem se skutečným životem, televize nebyla přes dým vidět, a pro všeobecný halas ani slyšet.
Tu jeden chlap vedle mě povstal, praštil do stolu a křikl na celou hospodu: „Komunistická stana Čech a Moravy má jistě jakési zásluhy, co se týká čistě nás proletářů, zlepšení našich životních podmínek.
Ale pomalu nastává čas, aby se rozkryla skutečná role komunistů!
Není možné, aby komunistická strana, její předáci, tloustli jako prasata a seděli už tolik let v demokratickém parlamentu, aniž by zradikalizovali nás, dělnické masy, aniž by za dvacet sedm let od listopadu dokázali provést nějaký puč a navrátit pracujícímu lidu vládu do jeho rukou!“
Zvedla se tlaková vlna souhlasných výkřiků, které by se dali shrnout asi takto: „Máš recht, Vlastíku!
Ať ta prasata, co si hodují za naše dělnické peníze na Hradě, co se tam cpou ovarem, co tam chlastají šampus, co nikdy na sobě neměla montérky, ať předloží jasné důkazy, že jsou opravdu komunisti, že aktivně usilují o beztřídní společnost, o lepší svět, ať dokážou, že kráčí v čele lidových mas k lepším zítřkům.
A pokud tomu tak není, pokud o tom žádné důkazy nepředloží, tak my, proletáři, sami půjdeme a všechny ty lžikomunisty pověsíme na kandelábry, protože správný komunista nesedí dvacet roků v parlamentě, správný komunista bojuje a umírá na barikádách!“
Když tato vlna utichla, praštil Vlastík zase do stolu: „A teď si, chlapi, zazpíváme tu naši. A žádní komunističtí poslanci, žádná prasata, co mají stranickou legitimaci v kapse kvádra, nám to nebudou kazit svým falešným zpěvem.
Již vzhůru psanci této země, již vzhůru všichni....“
Vlastík měl pěkný, byť neškolený baryton, k němuž se přidal mohutný sbor: „Poslední bitva vzplála, dejme se na pochod...“
Bohužel jsem se v tu chvíli začal dusit cigaretovým dýmem tak, že jsem musel jít na vzduch.
Kašluz toho ještě dnes.
Ale nijak toho nelituji, protože teď už můžu říct: „C´est la vie!
Ano, to je život!
Skutečný život, kch, kch, kch, kua, do prdele s kašlem, kch, kch!“
