Kdo seje len, nesklízí bouři!!!

Už jste zkoušeli, i když jste třeba konzervativní katolíci, odříkávat místo Otčenáše či Zdrávas tibetskou mantru? Jestli ještě ne, tak to ani nezkoušejte, bylo by to ve vašem případě zcela zbytečné...

Seli jsme len.

Seli jsme ho celý den.

Lněná semínka opouštěla naše dlaně a zarývala se do země, která se jim otevírala, jako se otevírá černá žena bílému muži.

„Bude to dobrý len. Pevný v kořenech, bohatý na olej!“ věděli jsme a radovali se z toho.

A když jsme šli pak domů, zanechávaje za sebou lnem oseté lány, přeříkávali jsme od té radosti pořád dokola: „Óm padmé mani húm!“

A dobře jsme udělali, protože když jsme přišli domů, už tam na nás čekal náš největší básník.

Ukrojil nám každému skývu chleba, posypal ji kouřovou solí a pak nás povzbudil do jídla těmito vřelými slovy: „Jezte, než vám to vystydne!“

Zapíjeli jsme chléb domácí zavařeninou a mezi jednotlivými sousty vykládali našemu největšímu básníkovi o lnu: „Takový len, ten se jen tak neomrzí. Zítra i pozítří ho jdeme taky sít. Mít tak ještě více půdy, ještě více lánů, všechny stepi bychom tím lnem oseli i všechna bitevní pole, aby byl už navždy mír a přátelství mezi národy!“

Největší básník se usmíval, přikyvoval, a když jsme dojedli, vstal a řekl: „Ano, kdo seje len, ten sklízí mír mezi národy! Ale už nadešel čas, je třeba jít spát. Ale jen ten bude pokojně spát, nevydán napospas nočním můrám a běsům, kdo si přečte tento článek, jako jsem ho přečetl i já, náš největší básník!“

A tak jsme všichni pokojně spali, a zdálo se nám, že sejeme len na širých stepích, aby už byl navěky mír mezi národy…