Kdo jde na Alexandrovce, ten si uličku hanby zaslouží!

Je česká ulička. Jsou i uličky lásky plné prostitutek. A jsou taky uličky hanby. Chcete říct, že nezasloužené? Alexandrovci nejsou z ruské kultury zdaleka to nejlepší, ani nejzajímavější

Seděl jsem v hospodě a popíjel čaj, černý skoro jako uhel, víc než tuplovaný magorák.

Nebylo mi zrovna nejlíp a proto mi bylo víc než dobře.

Čas plynul, to se ví, plynul tak, že se zcela zastavil.

Ale pak přece jen u vedlejšího stolu zjevila se žena.

Žádný strach, nebyla to žádná Madonna, která, v osmém měsíci, odskočila si jen na chvíli ze svého domova něčeho se napít.

„Co ta ženská tady? S obnaženými pažemi i lýtky?“ pomyslel jsem si a ve sklenici nebylo už magoráku věru mnoho.

A co ženská neudělá!?

Objedná si taky magorák!

„Že by duše spřízněná?

Že by taky dnes, včera i předevčírem stejně jako já pracovní poměr rozvázala?

Neradno chodit do práce s bystrým zrakem!“ pomyslím si.

Žena se mocně napije, skoro jako chlap a pak bez ptaní přisedne si. Odstrčí židli a sedne na ni tak, jako by to dělala každý den.

„Vy pijete magorák?“ zeptá se mne.

„Ano, piju jej už drahně let. Od svého prvního svatého přijímání nikoliv však z rukou kněze, do kostela bych nepáchl ani za nic, i kdybych měl skončit v pekle“ odpovím.

„Mám ráda, když muži pijí magorák!“ řekne.

„Vy ale taky pijete magorák,“ podotknu.

„To jsem se naučila od vás,“ řekne a koketně se usměje, „líbí se vám, když ženy pijí magorák?“

„Na ženách se mi líbí všechno,“ odvětím.

Žena trochu zčervená a, hledíc na stůl, řekne: „Promiňte, mohla bych se vás na něco zeptat? Jste ženatý?“

„Ne, nejsem ženatý,“ nelžu a taky se zeptám, „proč se ptáte?“

„Mám dva lístky na Alexandrovce. Našla jsem je dnes ležet na ulici. Někdo je musel ztratit. Dnes přece vystupují v našem městě. Mají nové členy, víte.

Ještě jsem je neviděla, ty nové.“

„Tak na ně běžte! Prý tančí a zpívají líp než ti, co se jim stala ta věc. Pro byt v Moskvě se dokáže člověk třeba i přetrhnout,“ řeknu.

„Ráda bych šla. Ale sama se bojím,“ řekne žena.

„Snad ne kvůli té uličce hanby? Ta bude přece jen v Praze. Prý zatím jsou krymští Tataři,“ řeknu já.

„Ó ne, kvůli uličce ne. Ale když zahřmí ve Svaté válce činely, začne mne mrazit v zádech. Musím se držet někoho za ruku. Vidím přitom před sebou Rudou armádu zmateně ustupující pod náporem fašistů,“ stísněně řekne žena.

„To je zvláštní. Většina lidí při poslechu Svaté války má pocity a vidiny zcela opačné. Vidí fašisty ustupující pod drtivým náporem Rudé Armády,“ podotknu.

„Proto tam nechci jít sama! Abych taky neustoupila před fašisty! Potřebuji, aby mě někdo zadržel, jako ustupující rudoarmejce zadržovaly zadržovací oddíly,“ prosebně na mne pohlédne žena.

„Chápu, ani krok zpátky,“ přikývnu a navrhnu, „koncert Alexandrovců začíná za hodinu. Dáme si ještě jeden magorák a půjdeme na Alexandrovce.

Souhlasíte?“

„Souhlasím. Dáme si ještě jeden magorák a půjdeme,“ řekne žena.

Vypijeme magorák a jdeme na Alexandrovce.

Ale asi toho magoráku bylo přece jen příliš, protože zničehonic řeknu: „Víte, co vykašleme se na Alexandrovce.

Na co nám bude Svatá válka?

Bydlím asi dvacet minut odtud.

Co kdybychom zašli ke mně?

Cestou vám můžu recitovat Natalii Gorbaněvskou.

Co vy na to?“

„Proč ne? Jsem pro!“ řekne žena.

Jdeme ke mně, ulicí, která není ulicí hanby, a já recituji:

„?????????? ??????
?????? ?????????,
???? ???????? ?????
? ??????? ?????.
?????????? ???????
?? ???? ????? ????????,
???? ?? ??????? ???
?? ????????? ??.

?? ???????? ????
?????????? ?? ???
????, ???? ?????????
? ??????? ??????“