To víte, že taky žiju a působím na venkově, jako některé senátorky, protože tady u nás na venkově, je život ještě normální, tady se krávy ještě pořád inseminují spermatem od býka
Jsem luční inseminátor. Můj inseminační obvod č.7 se se sice jmenuje, bůhví proč, Plzeň-město, ale z města do něj patří jen takhle malinkatý kousíneček, jen co by gelovým nehtíčkem škrábl, zato obsahuje víc než 150 městeček, vesnic, vesniček a všelijakých dalších obcí jihozápadně od Plzně.
Jsem tedy spíše inseminátor venkovský, luční. Mezi inseminátory máme totiž takové ustálené pojmenování pro ty z nás, kteří provozujeme praxi na venkově, takoví inseminátoři jsou luční. A jako luční inseminátor křižuji svůj obvod a moc mě to baví.
Třeba tento víkend výroční zemědělské trhy v Nepomuku a ve Spáleném Poříčí, kde inseminuji zemědělcům jejich krávy a jalovice přímo na místě. Nebo třeba nákupy ve venkovských, mírně předražených Coopech, kde mě prodavačky vždy dají lízátko.
„Bez vás by byl ten náš venkov úplně mrtvý!“ tvrdošíjně odmítají prodavačky ode mě přijmout peníze za lízátko.
Taky si rád dávám kafe v pizzerii u Pejska a Kočičky v Kasejovicích, protože tam mě taky rádi vidí, vždyť tam mají na zahrádce ustájených dobře devět krav a jalovic jako lusk. A nedělní mše jsou nejlepší v Dobřanech, jen kousek od jednoho z nejstarších cvokhausů, jak se tady na venkově nekorektně říká psychiatrickým léčebnám, u nás.
To jsou už nevím kolik let mé typické oblíbené víkendové aktivity. Ale nejvíc se těším na setkání s naší paní luční senátorkou.
Žádný div!
Když naše paní luční senátorka tráví tři dny v týdnu v Praze tvorbou zákonů (kdysi tam jako ministryně musela být dokonce pět dní v týdnu!!!) tvorbou zákonů a sportovním komentování evropské legislativy (a ti blbci z Bruselu nás opravdu zásobují), musí pak co nejdříve k nám na venkov, aby si vyvětrala hlavu a nejen hlavu.
Tady je ještě svět normální!
Sousedé se ožerou v hospodě, nebo na hasičských závodech, zatímco v Praze lidi jen pořád protestují proti bídě místo toho, aby byli u hasičů.
A kdo sedí v hospodě, ten si i vymění názory, což přispěje i k toleranci, ne jak na těch pražských demonstracích proti bídě, tam se žádné názory nevyměňují!
Jenže my, tady na venkově, máme jiné starosti, a taky víme, že lidé jsou různí, že jsou někteří buzeranti, někteří zase muslimové, jiní zase banderovci, někteří zase ani nevědí, co vlastně jsou, někteří zase nepracují, prostě jsem tady u nás na venkově multikulturní, protože víme, že co deset miliard lidí, to deset miliard zkušeností, pohledů na svět a zájmů.
S paní senátorkou se setkáváme u piva. Malého. Paní luční senátorku totiž pivo velmi zajímá. Chutná jí, snaží se proniknout do pivní legislativy, což je obzvláště náročná disciplína. A k pivu si dáme vždy utopence, nebo nakládaný hermelín, prostě žádná bída, žádný hlad.
„Tak jste zase u nás na venkově, paní senátorko?“ zeptám se, když si notně zavdáme z malého piva.
„Miluji to tady! V minulém životě jsem byla určitě venkovanka. Celý život jsem jistě chodila v květované zástěře a ke stáru byla docela shrbená,“ řekne nadšeně paní senátorka a dodá, „tam v Praze je to běs! Jezdím tam, protože z boje se neutíká! Je to tam samý pitomec ze sociálních sítí!“
„Tady u nás na venkově žádné sociální sítě, chválabohu nemáme. Ženy drží v ruce místo mobilu vemena, a muž zase motorovku, nebo vrtačku,“ pochválím náš venkovský život.
„Tady je život ještě normální! Klidně by se mohl pro Senát zrekonstruovat nějaký zchátralý kravín. Nebo vepřín. Nevíte o nějakém?“ ptá se mě paní senátorka.
„Bylo dřív spousta takových opuštěných prasečáků, nebo kravínů. Ale to už je minulost. Venkovský lid je vlastními silami zase zvelebil,“ odpovím.
„To je škoda!“ posmutní paní luční senátorka, ale hned dodá, „tedy není škoda, že je venkovský lid zvelebil. Je škoda, že Senát nemůže sídlit v takovém kravíně, nebo prasečáku. Myslím, že by to nám, senátorům, a senátorům velmi prospělo. Tady je život ještě normální!“
„Ano, tady je život ještě normální. Tady ještě víme, že ze dvou býků tele nikdy nebude, a ze dvou krav už vůbec ne. Tak ,já už zase budu muset jít po své práci, moc mě těšilo,“ usměji se a zvednu se od piva.
„Vy po své, a já zase po své. A taky ještě musím nakoupit v Coopu,“ zvedne se paní luční senátorka.
Vyprovodím ji ven před hospodu. Paní senátorka si uváže šátek a naskočí na kolo, úplně jako nějaká venkovská teta.
Ale moc fešná teta!
Dva tři mocné záběry do pedálů a paní luční senátorka zmizí v zatáčce, ještě na chvilku zahlédnu její chlupaté lýtko.
„Mňam, mňam,“ zamlaskám a jdu uměle oplodňovat krávy, aby náš venkov nebyl pustý a vylidněný, jako tuhle po husitských válkách, nebo odsunu Němců, už je to, chválabohu, za námi!
