Jak se pracovníci ve školství pomstili uličnímu výboru iFčil oslavujícímu Karlův úspěch

No, mám-li být upřímný, pomsta to byla hodně sladká. Však se taky hned ze všech stran slétly vosy a začaly si dávat do trumpety tak, že se div v té slaďounké šťávičce neutopily....

            Ne sta a sta, ale tisíce a tisíce bílých růží posbíral jeden pracovník ve školství, aby pomstil strašlivou nespravedlnost, která byla na něm spáchána zdejším uličním výborem, jak mu mohl celý svět dosvědčit.

            Všechny tyto růže jeden pracovník ve školství pečlivě zbavil okvětních lístků a ty sušil pod svým huňatým svetrem. Ten nosil skoro pořád na sobě, neboť ve škole, kde dle svého nejlepšího svědomí učil, už od předloňské zimy netopili, jelikož neměli peníze na školníka, kdo za to může, je snad všem jasné.

Takto se podařilo jednomu pracovníkovi ve školství naplnit těmito okvětními lístky už téměř dva, nádherně režné a hrubé pytle a chyběla mu už jen jedna jediná růže, aby měl tyto své dva pytle docela plné a mohl konečně vykonat svou pomstu na těch, kteří se na něm tak provinili, kteří mu tak ublížili, že hrabě Monte Christo i Matyáš Sandorf i Andrej Babiš byli proti němu jen přecitlivělí bolestínové.

Ale v tu chvíli, kdy už zbývalo sehnat jedinou, poslední bílou růži, jako by všechny bílé růže náhle zmizely. Ať se jeden pedagogický pracovník přehraboval v popelnicích a ve všelijakých složkách sebevíc, žádnou bílou růži v nich nenašel!

„Co teď? Jak se pomstím? Potřebuji už jen jednu jedinou růži! Ale kde ji vzít?!“ zoufal si.

Nebe se však nad ním smilovalo, když se před ním objevila žena jižanského vzhledu v pestré sukni a držící ve své ruce právě tolik hledanou bílou růži!!!

„Tuto růži jsem chtěla dát našemu největšímu básníkovi, protože jej miluji! Ale nenávist je vždy silnější než láska, u žen pak dvojnásob! A já nenávidím Zlo! Proto jsem taky vystoupila ze širší poroty Magnezie Litery, proto v každé práci, pracuji totiž taky ve školství, dávám výpověď, protože nenávidím Zlo! A já Zlo poznám! Tu máte bílou růži a jděte se pomstít Zlu, jehož jméno dobře znám!“ řekla ta žena a podala jednomu pracovníkovi ve školství bílou růži.

Teď už měl to, co potřeboval!

Rychle zbavil růži jejich okvětních plátků, ty dal pod svůj huňatý svetr, aby se tam usušily, a když byly za dva dny skutečně usušené, přihodil je do jednoho z pytlů, který byl konečně plný tak, že by se do něj už další okvětní plátky nevešly. Pak si rychle pečlivě nacvičeným pohybem vytáhl tkaničky ze svých bot Nike, těmito tkaničkami pytle svázal a už na nic nečekaje, hodil si pytle na svá ramena a vyrazil, aby se pomstil uličnímu výboru, který slavil jakýsi úspěch.

Před čajovnu, kde se schůze uličního výboru konala, dorazil právě včas.

Z čajovny slyšel vykřikovat své jméno a po každém takovém výkřiku následovala salva bujarého smíchu.

Ti morální ubožáci, co se smáli v čajovně, zatím ani netušili, co je čeká…

Ještě jednou, naposled přitiskl jeden pracovník ve školství svou tvář k oknu.

Za jeho sklem, třebaže poněkud matným, dobře viděl všechny ty smějící se lidi, kteří bez zábran oslavovali to, co mu způsobilo takovou bolest, co bylo pro něj takovým příkořím, že hodina odplaty, jež právě nadcházela, musela být hned po okamžiku, v němž byl stvořen tento svět, okamžikem jasně nejdůležitějším už jen proto, že v něm mělo být učiněno spravedlnosti za dost.

„Je to blb! Lidi, říkám vám, že je to totální blb!“ vykřikl kdosi uvnitř, načež se opět ozvala salva smíchu, obzvláště divokého.

Jeden pracovník ve školství už na nic nečekal. Svým ušním boltcem rozbil okno, vzniklým otvorem protáhl oba dva pytle s okvětními plátky, které předtím hbitě rozvázal, a vysypal je do prostoru čajovny.

„Do prdele, někdo nám nasypal do magoráku bílé okvětní plátky! To je konec, ty vole, bez magoráku jsme v řiti!“ ozvalo se ještě zevnitř a pak už bylo tam uvnitř takové ticho, že by jej dokázal napřed zveršovat a pak zhudebnit (já osobně bych to viděl na klezmer) jen náš největší básník a po něm už nikdo.

            Uliční výbor navždy doschůzoval, z jeho členů a členek staly se neškodné karikatury padlých andělů obsypané bílými okvětními plátky.

Jeden pracovník ve školství si přehodil přes hlavu prázdné pytle a vydal se na zpáteční cestu. Jeho kroky byly pravidelné a symetrické. Na levé rameno si mu brzy sedla bílá holubice se zelenou ratolestí a na pravé taky.

Zlo bylo zničeno, uliční výbor už nebude nikomu škodit.

Paní Valíková-Šubová může bez obav opět otevřít diskuzi pod svými blogy, spravedlnost zvítězila, protože já to říkám pořád: „Kde jsou dobří lidé, tam je i dobrá vůle! A kde je dobrá vůle, tam jsou i dobří lidé!“