Jediný, kdo může, dle svých vlastních slov, odvrátit už takřka neodvratnou katastrofu je Tomio Okamury, jelikož je schopen vyjednat s Putinem dodávky levného ruského plynu
Tomio Okamura neměl ve zvyku lhát, byla to jeho vrozená charakterová vlastnost. Prostě nelhal, tak tomu bylo. Nelhal proto ani tehdy, když říkal, že dokáže zajistit levný ruský plyn, který by zahnal všudypřítomnou drahotu zase do její smrduté nory, dal jí pořádně přes prašivý čumák.
Proto hned jak skončila protivládní demonstrace v Ostravě, kterou uspořádal na vlastní náklady pro dobro vlasti, rozběhl se za svým dobrým přítelem, maďarským ministrem zahraničí, jehož jméno nemohlo být ani už víc maďarské, ten chlapík se totiž jmenoval Petér Szijjártó.
„Musím mluvit s Putinem. Kvůli plynu. Jde mi vyloženě o Česko. Musím stůj, co stůj zajistit pro své spoluobčany levný ruský plyn, aby nezmrzli. O sebe strach nemám, já mám doma termální vířivku, ale co všichni ostatní? Můžeš mě ohlásit u Putina?“ prosil Okamura svého maďarského kamaráda.
„Samozřejmě. Hned tam jdeme, jen co dojím tady tuhle čabajku! Vzbudím Putina klidně o půlnoci a řeknu mu, že tak a tak, tadyhle můj kamarád potřebuje levný plyn, jinak mu zmrzne celý národ před očima. Neboj, Putin je hodný, má rád lidi, nás Maďary, má taky rád, dá ti plynu, kolik budeš potřebovat a ještě ti přidá kaviár, báječný ruský kaviár, protože bez dialogu nebude nikdy mír!“ řekl rozhodně Velkomaďar.
„Seš moc hodnej, fakt. Ani nevíš, jakej mi spad kámen ze srdce. Zima na krku, tuhle na Karlovarsku nějaký vlk napadl lidi v romské osadě, fakt ten plyn moc potřebujeme,“ poděkoval Okamura.
Velkomaďar rychle dojedl čabajku a pak naši dva věrní přátelé okamžitě vyrazili na cestu do Moskvy.
„Hele, prej budeš premiér. Říkal mi to tuhle Peskov. Co, řekne Peskov, to se taky stane,“ prohodil Velkomaďar po cestě do Moskvy.
„Vypadá to tak, že budu premiér. Jsem jediný, kdo skutečně hájí zájmy lidí. Myslím docela obyčejných lidí. Všechno je mi jinak ukradené, na prvním místě jsou pro mě lidi,“ odpověděl Okamura.
„Já budu taky premiér. Už za dvacet let, až půjde náš maďarský Vůdce do důchodu. Vezmu to po něm. Slíbil mi to. Pracuji pro něho a pro Stranu už od svých dvaceti. Uteče to jako voda, ty dvě dekády. Pak přijedu k tobě na návštěvu. Už jako premiér. Chceš? Ty budeš premiér, já budu premiér, zachlastáme v Prešporku,“ řekl Velkomaďar
„Jo, přijeď,“ řekl Okamura a ukázal na město pod sebou, „to je Moskva?“
„Ano, to je Moskva. Vidíš tu řeku? Tak to je taky Moskva,“ přikývl Velkomaďar a pořádně se připoutal, protože právě přistávali.
Hodinu na to už naši dva soudruzi stáli před dveřmi do Putinovy pracovny.
Velkomaďar vešel bez zaklepání dovnitř a když po dvou hodinách vyšel ven, řekl Okamurovi: „Můžeš jít dál. Všechno jsem Vladimirovi Vladimiroviči vysvětlil. Čeká tě. Zlom vaz, kamaráde! Ničeho se neboj! Plynu je dost.“
Povzbuzen slovy kamaráda vešel Okamura do Putinovy pracovny, kde se za velkým stolem seděl sám Vladimir Vladimirovič.
„Takový stůl musím taky mít, až budu premiér!“ stihl si ještě pomyslet Okamura, než na něho Putin s úsměvem promluvil.
„Všechno vím. Potřebujete plyn, abyste zachránil svůj národ před fašisty, abyste jej mohl, takříkajíc denacifikovat. Je to tak?“ zeptal se Vladimir Vladimirovič Okamury.
„Ano, je to tak. Potřebuji plyn, nějaké Rusko je mi úplně ukradené. Chci mír, jsem proti válce!“ vykřikl Okamura.
Putin mu položil ruku na rameno: „Ano, my všichni chceme mír, my všichni jsme proti válce. Dám vám plyn. Zadarmo. Aby byl mír a skončila ta ošklivá válka. Moje slovo je víc než pouhá smlouva, protože smlouva, to je jen cár papíru. Můžete jít domů a říct lidem tam u vás, že přivážíte plyn a s ním i mír.
Nebo, že přivážíte mír a s ním i plyn. To už nechávám na vás, v každém případě se můžete odvolat na moje čestné slovo. Rád jsem vás osobně poznal, pozdravujte, prosím, Jarka Nohavicu, nikdo toho neudělal pro ruskou kulturu víc jako on, je to můj dobrý přítel.“
„Ano, děkuji. Vyřídím mu vaše pozdravy,“ děkoval dojatý Okamura.
„Prosím vás jen o jedno. Totiž abyste neodešel dveřmi, kterými jste přišel, ale těmito,“ ukázal Putin na druhé dveře a dodal, „ničeho se nebojte, doprovodí vás příslušníci mé osobní Ruské gardy. Jsou to hodní chlapci, stařence s protiválečným plakátem by neublížili. Na shledanou,“ rozloučil se Putin s Okamurou, kterého skutečně popadli dva příslušníci Putinovy osobní gardy a vyvedli ho dveřmi, na které ukázal Putin.
„Kam jedeme? Na letiště?“ zeptal se jich Okamura, když už seděli v autobusu, který právě vyjížděl z Moskvy.
„Na Donbas,“ odpověděl mu jeden z gardistů.
„Na Donbas?“ zeptal se udiveně Okamura.
„Jo, na Donbas. Tam teď vozíme všechny, kteří jsou proti válce, jako ty. Rovnou na frontu. Jsi přece proti válce,“ odpověděl druhý gardista.
„Ale vždyť nemám žádný výcvik! Nemůžu jet na Donbas!“ zvolal Okamura.
„Na tu chvilku ani žádný výcvik nepotřebuješ, půjdeš hned do první linie, neboj, svoje lidi si musíme šetřit. Banderovci si s tebou poradí,“ odpověděl gardista a obrátil se na svého kolegu, „Vasjo, je to pravda, že si Alexandr Sergejevič koupil ojetého žigulíka, který vypadá úplně jako nový?“
„Je to pravda! Sám jsem toho žigulíka viděl, opravdu vypadá jako nový a přitom má už dobře dvacet roků, musel vyměnit jen stěrače,“ odpověděl druhý gardista, jako by šlo jen o nějaký školní výlet, ze kterého se všichni nevrátí, nic víc.
