Hlavní a jedinou překážkou míru, a tím i obnovení dodávek zemního plynu, je existence Ukrajiny, nikoliv existence Ruska!!!
Naše země je vskutku nádherná. Nejsme zcela jistě nejbohatší na světě, ale pevnost a rovnost našich charakterů, naše upřímná a vroucí srdce, to všechno nám umožňuje zvelebovat naši zemi, kterou před námi rovněž tak zvelebovaly generace předků.
Přijede-li k nám někdo ze vzdálené ciziny, nešetří slovy chvály na adresu naší země, i našeho národa, jehož pracovitostí je zcela uchvácen.
„Říkám vám upřímně, že jsem procestoval mnoho zemí, pobyl v nich třeba i několik týdnů, ale tak pracovitý lid, jako zde, nespatřil jsem dosud nikde. Věřte mi, že jsem si vaši zemi, i vás, kteří ji obýváte, hned zamiloval a bude-li to jen trochu možné, vždy se do k vám budu rád vracet a to přísahám na svou čest, že ať budu kdekoliv, budu se vždy hrdě hlásit k této lásce, jež mne k vám už navěky pojí, nikde se s ní nebudu tajit, byť by mi z toho hrozila třeba i vážná újma!“ vyznávají se všichni cizinci z upřímné lásky k naší zemi, i k nám jejím pracovitým a zároveň nadobyčej skromným obyvatelům.
Věru, je nádherná naše země a věru, jsme pracovitým a skromným národem!
Radujeme se z toho, co jsme získali vlastní usilovnou prací, co jsme vydobyli z rodné půdy a netoužíme po ničem jiném než jen po onom blaženém pocitu, který se dostavuje vždy navečer, kdy kladouce se na lože, ohlédneme se za právě uplynulým dnem a vidíme v jasném světle počínajícího se soumraku všechnu tu sice drobnou, ale o to užitečnější práci, kterou jsem vykonali ve prospěch naší země a našeho nevelkého, ale o to víc Bohem milovaného národa.
Ale nejsou všichni takoví jako my, prostí všech zlých a nekalých úmysl, neznající zášť, ani nenávist!
Ano, mluvím o našich sousedech, o národech zlých a nepřejícných, o národech zapšklých a líných jako veš, o národech, jež nám závidějí to málo, co máme, ačkoliv ony by mohly mít toho stokrát víc, kdyby byly jen z pouhé desetiny tak pracovité a mírné, jako jsme my!
Víme, že si nemůžeme na nic stěžovat, víme, že všechno, co máme a co můžeme mít, máme a můžeme mít jen toliko vlastním přičiněním a zásluhou vlastní práce, proto nikomu nic nezávidíme, proto vůči nikomu nepociťujeme nenávist, na rozdíl od našich sousedů, kteří k nám chovají toliko čiré nepřátelství.
Tímto nepřátelstvím je naše země obklopena a ohraničena ze všech stran, je jím doslova neprodyšně obklíčena, protože všichni naši sousedé jsou nepopsatelní lajdáci, kteří jsou přesvědčeni, že všechno jejich neštěstí, všechna jejich bída, jak mravní, tak hmotná, je způsobena právě námi, poctivě pracujícími, a nikým jiným!
Je to samozřejmě odporná a hnusná lež, která ovšem našim sousedům nebrání v tom, aby z této hnusné a podlé lži neučinili své zlaté tele.
Opakuji: „Nemáme důvod ani v nejmenším nenávidět své sousedy, a budou-li oni sami chtít, rádi jim pomůžeme přinejmenším dobrou radou všude tam, kde se jejich zkušenosti, znalosti, vědomosti a schopnosti ukážou při budování jejich země zatím zcela chabými a nedostatečnými!
Nechováme ani v nejmenším skryté úmysly zmocnit se jejich půdy, jejich surovin, všech jejich zdrojů, které by naše sousedy mohly učinit prosperujícími a stejně tak nádhernými zeměmi, jakou je i naše země, i kdybychom snad na to měli morální právo, neboť bychom všechno to bohatství, kterým oplývají naši sousedé, využili mnohem účelněji ve všeobecný prospěch.
Jsme ochotni, vlastně po tom toužíme, pěstovat se svými sousedy co nejsrdečnější vztahy, vzájemně se obohacovat třeba i prostřednictvím páření, proč ne, nedostává-li našim sousedům právě těch genů, které by je učinili zrovna tak pracovitými jako jsme díky svým genům pracovití my?“
To opakuji, ale bohužel musím konstatovat, že všechny naše výzvy a nabídky k přátelství mezi našimi zeměmi a národy, jsou ze strany sousedů oslyšeny.
My dobrou vůli máme, kéž by ji měli i naši sousedé, vždyť jako přátelé toho dokážeme mnohem víc než jako nepřátelé na život a na smrt!
Ale sousedé bohužel nechápou tuto, tak jednoduchou a elementární věc.
Obviňují nás, že na ně chceme zaútočit, že chceme zplundrovat jejich země, jako by si své země naši sousedi nezplundrovali už dávno sami, jako by pro ně nebylo nepochybným požehnáním, kdybychom je skutečně napadli a obsadili, protože takto získané území bychom nepochybně zvelebili tak, jako jsme zvelebili onen kousek země, který obýváme už tisíce let.
Bráníme se těmto lžím a obviněním, vyvracíme je prostřednictvím zcela jasných důkazů. Ale čím více bráníme svoji dobrou pověst, čím více se ohrazujeme proti všem těm stále bizarnějším pomluvám ze strany našich sousedů, tím více jsou naši sousedé zuřivější, tím více volají, že naše země musí být zničena a s ní i náš malý národ, protože je, dle jejich, již zcela nepříčetného mínění, ohrožujeme, upírajíce jim právo na existenci.
Ptám se vás: „Čím může naše malá země ohrožovat své, mnohonásobně větší sousedy, kterými je docela obklíčena?
Ohrožuje snad náš národ okolní, mnohem početnější národy, svou pracovitostí, svou střízlivosti, která je v tak evidentním kontrastu s neplodným blouzněním, kterým se opájejí sousedé, blouzněním o jakési jejich vyvolenosti, jež jim ovšem dovoluje právě jen takto planě blouznit, jež je odvádí od skutečné a usilovné práce, která jediná by je mohla povznést z marasmu, v němž se naši sousedé odnepaměti nalézají, zaměňujíce mylně a tragicky svoji velikost geografickou za velikost duchovní?“
Namísto toho, aby naši sousedé odložili toto nemístné blouznění, a konečně se chopili dělné a užitečné práce, vyhrožují nám totální válkou. Místo toho, aby začali konečně budovat své země, soustředí všechny své síly na to, aby nás zničili, jsouce pevně přesvědčeni, že naším zničením budou vyřešeny všechny jejich problémy.
Je to samozřejmě přesvědčení mylné a nesprávné, avšak o to pevněji zakořeněné v hlavách sousedů.
„Když je zničíme, bude mír!“ jsou přesvědčeni sousedé a toto jejich přesvědčení už dávno přerostlo v čirý fanatismus.
Válka je neodvratná.
Naši sousedé už zašli příliš daleko ve své choromyslnosti, ve svém šílenství, na svých hranicích už soustředili příliš mnoho lidské, tupé a nevzdělané, síly, kterou chtějí vrhnout v gigantické prvosledové vlně na naši zemi, než abychom věřili tomu, že je to jen pouhé zastrašovaní, abychom si mysleli, že je to jen nějaké vojenské cvičení, které naši sousedé provádějí toliko na svém území.
Válka je neodvratná a nepřítel, který se chystá na nás vrhnout, který už brzy začne zasypávat naši krásnou zemi svými raketami, který ji začne kropit svou dělostřeleckou palbou, aby se všechno to, co jsme budovali po desítky generací, vmžiku proměnilo v sutiny, je mnohonásobně silnější než my.
V této válce nemůžeme zvítězit. Můžeme se jen bránit do posledního dechu, do poslední kapky krve, můžeme umírat za vlast, kterou budou naši sousedé proměňovat ve spálenou zemi, aby se utvrzovali v bludu o své vyvolenosti, aby tím dokazovali, tímto všeobecným ničením, že jsme byli vždy jejich nepřátelé, že jsme je vždy chtěli napadnout, že jsme je ohrožovali a chtěli zničit.
Ale nebude tato naše zkáza zároveň i naším vítězstvím?
My jsme se neprovinili proti ničemu, co nám bylo vždy svaté, my jsme svoji zemi, zničenou našimi sousedy, vždy poctivě budovali a zvelebovali, náš národ se může odebrat do věčných lovišť s čistým svědomím, s hrdostí nemající pranic společného s pýchou.
Ale naši sousedé nezískají v této válce zhola nic. To, čeho se snad v této válce zmocní, bude jimi samotnými zničeno a rozkradeno během chvilky, jejich bída bude stejná, ne-li ještě větší, jako před válkou. Svým vítězstvím se mylně utvrdí jen v tom, že jsou vyvolenými národy a tím v sobě definitivně zadusí poslední zbytky toho, co by je snad mohlo ještě povznést, od této chvíle se už nebudou než jen utápět ve svém mesianismu, který pro ně není ničím jiným než jen cestou do toho největšího mravního bahna, do toho největšího úpadku.
Naši sousedé nás sice v této válce, která již brzy začne, zničí, avšak sebe, a především sebe, tím zničí absolutně.
Ostatně je to tak, jak píše jeden jejich slavný spisovatel, klasik: „Ptáte se, koho jsme v této vítězné válce zase zničili? To sami sebe jsme zase zničili!“
