Dante byl velký básník, to se musí nechat. Ale nebyl největší básník a taky nebyl jediný básník, který se ocitl v devátém kruhu pekla
Devátý okruh pekla je, jak známo, pekelným okruhem vůbec nejděsivějším. Ne, že by ostatní kruhy pekla nebyly dostatečně děsivé, ale devátý okruh pekla je nejděsivější z toho prostého důvodu, že zde nacházejí lidé zcela nevinní.
Člověku nezasvěcenému by se to mohlo zdát trochu nepochopitelné, ale nepochopitelného na tom není docela nic. Kdysi kdosi mylně prohlásil, že do pekla přijdou lidé hříšní a do nebe naopak lidé nevinní. To je nesmysl, který se ovšem rozšířil natolik, že se stal bernou mincí a rovněž tak příčinou mnohých nedorozumění.
Nebe je určeno pro hříšníky a peklo pro nevinné, neboť kdyby nevinní lidé cítili v nebi tutéž blaženost, jakou cítí hříšníci při páchání svých hříchů, už by nebyli nevinnými, ale stali by se naopak hříšníky, jejichž jediným smyslem života je dosahování rozkoše.
A naopak, kdyby hříšnici v pekle trpěli, přestali by být nevinnými, neboť základním atributem nevinnosti je utrpění, proto trpěl Kristus na kříži, protože byl nevinný, proto se řada světců sama trýznila a mučila, aby zdůraznila svoji nevinnost a svatost. Každý, kdo trpí je nevinný, a každý, kdo se vyhýbá utrpení jako čert kříži, je hříšníkem.
Proto není možné, aby nevinní sténali v nebi blahem a hříšníci trpěli v pekle, proto do nebe mohou přijít právě jen hříšníci a do pekla právě jen nevinní. První proto, aby zůstali hříšníky, druzí proto, aby zůstali nevinnými, neboť veškerá bolest pochází od Boha, kdežto veškerá slast od Ďábla.
Byl to Bůh, kdo řekl, že žena bude rodit v bolestech, a je to Ďábel, kdo nabídl člověku slast, aby jej odvrátil od Boha.
A v devátém kruhu pekla, tom nejděsivějším, se nacházejí ti, co se nikdy ničím neprovinili, ti nejnevinnější z nevinných, a proto se v něm nachází i největší český básník. Je to totiž ten nejnevinnější člověk na celém světě vůbec a proto jeho utrpení nemá obdoby. Jeho duše je nepřetržitě zkrápěna ledovou sprchovou, při níž se ovšem místo vody používá tekutý dusík, jež způsobuje to, že po takové sprše je básníkův knír obzvláště zplihlý, tak zplihlý, že přes něj není vůbec vidět jizvu na rtu.
„Kdo tě nejvíc zbožňuje? Řekni mi to! Řekni mi to, ať se mu můžu zjevit a říct mu, jak tady trpíš, aby taky trpěl, aby byl taky v pekle jako ty nejnevinnější člověk na světě, protože nevinného člověka může zbožňovat zase jen nevinný člověk!“ dotíral Ďábel bez přestání na nebohého básníka, zalévaje jej proudy tekutého dusíku, aby mu prozradil, kdo ho nejvíc zbožňuje, protože takový člověk patří nepochybně taky do pekla.
Ale básník mlčel, neprozradil Ďáblovi, kdo jej na světě nejvíce zbožňuje.
Viděl to všechno Jidáš, který byl taky v devátém kruhu pekla jako docela nevinný člověk, neboť nikoho nezradil. Když políbil Ježíše na jeho tvář zarostlou třídenním strništěm, tak tímto polibkem ukázal na Ježíše jako na Mesiáše, aby pak sám vzal na sebe všechny hříchy světa, když se oběsil.
Viděl to všechno Jidáš, jak je největší básník nepřetržitě sprchován ledovým tekutým dusíkem a přece nic neprozradí, nikoho neudá.
Pln obdivu se nakonec Jidáš přitočil k největšímu básníkovi a sladce mu řekl: „Každý, kdo políbil Krista musí být svatý, protože není možné, aby pouhopouhý dotek Kristova těla nespasil člověka na věky, protože líbá-li člověk Krista, líbá v něm samotného Boha a není většího exorcisty než Boha!
Proto jsem nevinný a proto jsem tady v tomto nejhorším pekle.
I ty jsi nevinný, protože jsi, stejně jako já, políbil Krista!
Jsi nevinný, ale přesto se mi zdá, jako bys vůbec netrpěl, když tě sprchují tekutým dusíkem, protože kdybys trpěl, jistě bys vyzradil jméno toho, kdo tě nejvíc zbožňuje, každý by to udělal, protože není větší trestu než ledová sprcha!“
Největší básník se po těch slovech usmál.
„Netrpím ani trochu, když mi dávají ledovou sprchu,“ řekl Jidášovi.
„Jak to, že netrpíš? To není možné! Každý musí trpět pod ledovou sprchou!“ podivil se Jidáš.
„Netrpím proto, že mám na hrudi toto. Vidíš? Je to Puškinův řád. Připnul mi ho sám Putin. To on mě chrání před veškerým utrpením, protože mě hřeje i pod tou sebeledovější sprchou,“ seznámil poněkud naivně největší básník Jidáše, proč ho pod ledovou sprchou tekutým dusíkem ani trochu nezebe.
Víc Jidáš vědět nepotřeboval. Okamžitě běžel za Ďáblem, zamrzlém v obřím ledovém kvádru, a všechno mu to hezky ještě za tepla vyklopil.
„Hrom do toho, abychom teď z něj to jméno toho, kdo jej nejvíc zbožňuje nedostali, když jej už nebude hřát ta Puškinova cena!“ zavřískal radostí Ďábel a hned nařídil svým přisluhovačům, „okamžitě mu sundejte ten kus plechu.“
„A co já?“ zeptal se Jidáš.
„Ty?“ podíval se Ďábel na Jidáše se neskrývaným opovržením a div si neodplivl, „ty jestli, kápne božskou, půjdeš rovnou do nebe jako všichni zrádci!“
A tak přivedli největšího básníka, strhli mu z hrudi Puškinovu cenu a kropili jej ledovou sprchou tekutého dusíku.
Kropí, kropí, ale největší básník i tak mlčí.
„Sprchujte ho tekutým héliem!“ nařídí Ďábel vzteky bez sebe, ale ani tato ledová sprcha největšího básníka nezlomí.
Sprchují básníka tekutým heliem.
Básník mlčí, i když ho nehřeje Puškinova cena, a tak se nikdy Jidáš nedostane do nebe a ten, kdo básníka nejvíc zbožňuje, se nikdy nedozví, že jeho zbožňovaný básník trpí v devátém kruhu pekla jen proto, že není zrádce...
