Česká hřbitovní vláda překrucuje dějiny a dezinterpretuje výsledek 2. světové války

Hlas lidu, hlas Boží! Snad proto naše hřbitovní vláda hanobí hroby padlých rudoarmejců a ničí pomníky Rudé armády, naší slavné osvoboditelky...

I my, maršál Koněv a já jsme mastili karty, přesněji dudáka, skoro až do rána.

Koněv zrovna vyhrál vcelku přesvědčivě další partičku (vůbec Koněv vyhrál skoro všechny partie, ale naštěstí jsme hráli jen o kořistní hodinky, kterých jsem měl plný studebaker, takže mi to vůbec nevadilo) a chystal se znovu zamíchat, ale já mu v tom zabránil.

„Stačí, maršále. Už je čas,“ řekl jsem mu mírně.

„Cože, to už je půl třetí,“ podivil se smíchem maršál.

„Ano, půl třetí. Za chvíli začíná Pražská operace,“ přikývl jsem rovněž se smíchem.

„Nu, což. Jdeme na to,“ zvedl se maršál se židle a protáhnul si svoje údy, jinak ovšem vypadal podivuhodně svěže.

„Hodně štěstí,“ popřál jsem mu a zeptal se, „a bude ještě hodně padlých?“

Maršál se po mé otázce zachmuřil, ale ne moc, jen trochu: „Doufejme, že bude hodně padlých. Soudruh Stalin si to přeje. Přeje si, aby každý centimetr osvobozeného území skropilo co nejvíce naší ruské krve. Víte přece, za co se u nás vyznamenává, za to, že v boji divizi ztratíte, ne za to, že ji zachráníte.

A hlas soudruha Stalina je hlasem Božím, protože je hlasem sovětského pracujícího lidu.

Modlím se za to, aby se Němci ještě zmohli na nějaký odpor.

Jestli při osvobození Prahy nepadne ani jeden sovětský voják, tak můžu skončit v GULAGU jako půlka Čechoslováků, co došla s generálem Svobodou z gulagů až do Prahy. A tak se modlím k soudruhovi Leninovi, aby se Němci aspoň trochu bránili.“

„Doufejme, že Němci v Praze všechno nevystřílí na Čechy, protože Češi jsou bestie a určitě budou chtít eskalovat válečný konflikt ještě na poslední chvíli. Nebránili se osmatřicátém, tak je určitě válečná propaganda vyprovokuje k nějakému odporu aspoň teď.

No, nezávidím vám, maršále, ale někdy ty padlé prostě schrastit musíte. Přeji vám hodně štěstí a co největší fašistický odpor,“ stiskl maršálovi pevně ruku a podíval se na něj s veškerou Boží láskou.

„Děkuji,“ poděkoval mi chvatně maršál, protože už byl nejvyšší čas, aby vydal rozkaz k zahájení Pražské operace.

A já si lehl na kavalec a usnul tak tvrdě, že ani nevím, jak to vlastně dopadlo…