To netvrdím já. To tvrdí někdo jiný. Říkám to jen proto, aby náhodou nedošlo k omylu. Ona taková nálepka je hůl o dvou koncích
Naposledy jsem viděl detektiva Štiku před několika dlouhými dny, když odhalil, že důchodová reforma je podvod.
„Žádná důchodová reforma ve skutečnosti neexistuje, každý si musí spořit sám. Kdo to nechápe, zapláče!“ řekl a podložil to tak pádnými důkazy, že mi z nich spadla čelist.
Od té doby jsem ho neviděl, až teď.
Probudím se, jdu do kuchyně a v kuchyni nesedí u své ranní kávy nikdo jiný než detektiv Štika.
„To jste vy, Štiko?
Dlouho jsme se neviděli, snad jste mezitím zas něco neodhalil, nebo dokonce neusvědčil někoho z nějaké ohavné lži,“ zahlaholím a dodám, „jako doma, jako doma, Štiko!
Klidně mluvte nahlas, všichni sice ještě spí, ale mají spánek jako z křemene, tvrdý a nepoddajný, zrovna takový jako je i váš logický úsudek.
Cukr jste našel?
A smetanu?“
„Našel,“ odpověděl detektiv Štika a ukázal na štos papírů před sebou, „tady to je.“
„Co to je? Další váš případ?“ otázal jsem se zájmem.
„Mediální analýza,“ odpověděl detektiv Štika.
„Dokázal jste, že je Česká televize neobjektivní, že manipuluje, že preferuje jednu politickou stranu?“ zeptal jsem se s neskrývanou radostí.
„Dokázal jsem něco mnohem zajímavějšího,“ odpověděl mi detektiv Štika.
„Zajímavějšího? Co může být zajímavějšího než důkazy, že Česká televize manipuluje proti národu?“ nechápal jsem.
„Uvidíte sám,“ postrčil ke mně detektiv Štika štos papírů.
Vzal jsem je a pustil se do jejich studia, zatímco detektiv Štika si dělal další kávu. Ale abych pravdu řekl, tentokrát jsem příliš nepochopil, co chce vlastně odhalit a dokázat. Nešlo totiž o nic jiného než o mediální analýzu používání ikonických a kultovních nálepek xenofob a islamofob.
Detektiv Štika, jak se zdálo, chtěl na to jít od lesa. Vzal si na paškál dvě zdánlivé protichůdné osoby, prof. Halíka a blogera Martina K.
Na jakémsi grafu pak dokazoval, že zatímco prof. Halík nepoužil nálepku xenofob či islamofob za poslední dva roky ani jednou, bloger Martin K. ji jen v tomto roce ve svých článcích použil asi třicetkrát.
Po pravdě řečeno, celé to na mě působilo nanejvýš zmateným dojmem, proto jsem brzy Štikovu mediální analýzu odložil a řekl jen: „Hm.“
Detektiv Štika si to však nejspíše špatně vysvětlil, protože nadšeně řekl: „Není to zajímavé?“
„Co?“ řekl jsem odtažitě.
„Tento paradox,“ nadšením div nepraskl.
„Jaký paradox?“ zeptal jsem se.
„Že o xenofobech a islamofobech nejvíce nemluví ti, od kterých bychom to plným právem čekali, totiž dobroserové či mainstreamová média, ale naopak ti, od kterých bychom plným právem očekávali, že tuto nálepku vůbec nebudou používat, totiž tzv. odpůrci imigrace.
Moje mediální analýza jasně dokazuje, že frekvence těchto nálepek je mnohem vyšší právě u nich než u prvně jmenovaných.“
„Hm,“ řekl jsem zas a bez zájmu dodal, „chcete tím říct, že jde ze stran těch ne prvně jmenovaných o jistý druh manipulace, totiž že jim toto sebenálepkování umožňuje permanentně obviňovat první jmenované z nálepkování, ačkoliv ti dost možná ani neexistují, nebo jde jen o naprosto marginální osoby, avšak právě toto sebenálepkování pomáhá ne prvně jmenovaným účinně vytvářet dojem a zdání, že jde o všemocnou a všudypřítomnou skupinu multikulturních agentů a neomarxististů financovaných Sorosem, kteří ovládají všechna média, a kteří chtějí zotročit národ, nebo jej rovnou zlikvidovat?“
„O co jiného by mělo jít? Nejde o nic jiného. Tato manipulativní metoda je jednoduchá a účinná, stará jako propaganda sama.
Kdy vy sám jste naposled slyšel mluvit o xenofobech a islamofobech někoho jiného než právě tzv. odpůrce imigrace, nebo alternativní média?“ řekl detektiv Štika.
Přiznám se, že tak trapně, jako v tu chvíli, mi ještě v životě nebylo. Znal jsem detektiva Štiku jako člověka, který svým selským rozumem dokázal odhalit řadu nepravostí, včetně podvodné důchodové reformy.
Ale to, co mi teď vykládal, co mi chtěl svoji údajnou mediální analýzou dokázat, to byl zjevný úpadek veškerých jeho rozumových schopností. Od člověka tak bystrého bych něco tak naivního opravdu nečekal.
Pohlédl jsem na něj a zjistil až teď, že za ty dny, co jsem jej neviděl, strašlivě zchátral. V ústech mu chybělo dobře pět zubů, buřinku měl pomačkanou, ruce se mu třásly, pohled za skly jeho brýlí byl nepřítomný, zbytky vlasů na hlavě připomínaly ptačí hnízdo po americkém humanitárním bombardování, po vždy pečlivě udržované přehazovačce ani památky.
Stal se z něho zrádce, bruselský poskok?
Zaprodal svoji vlast, svůj národ za mísu kokainu?
Proč mi tady vykládá takové lži, proč chce, aby naši zemi zaplavily milióny imigrantů, proč slouží Bruselu?
Trapnost toho byla již nesnesitelná, proto jsem přisunul k detektivovi Štikovi jeho „mediální studii“: „Tu máte. Je to opravdu zajímavé. Ale bohužel nemám teď kdy, se o tom s vámi bavit. Jak sám vidíte, všichni ještě spí a já se taky ještě potřebuji nutně dospat.
Těšilo mne a určitě to ještě někdy, až se vyspím, spolu probereme.
Nashledanou“
A nečekaje na odpověď, šel jsem si zase lehnout.
„Nebožák! To mu určitě Bakalova Česká televize vymyla docela mozek, vtloukla do hlavy, že je Rusko nepřítel. Jinak si to nedovedu vysvětlit. Vždyť takový to byl vždy rozumný člověk, a teď tohle!“ kroutili nad proměnou detektiva Štiky všichni nevěřícně hlavou, když jsem je o tom po procitnutí neprodleně informoval.
„Buď, jak buď, hned teď raději vyměním zámek. Ten člověk k nám už do baráku nesmí, když se tak pěkně duhově vybarvil,“ rozhodl jsem a šel okamžitě vyměnit zámek ve dveřích, aby se detektiv, teď ale nade všechnu pochybnost multikulturní agent, Štika u nás už nikdy neukázal.
