Bůh už několik tisíc let nevykazuje žádné známky života, teda, když nepočítáme, že evidentně nemiluje homosexuály. Ale není to trochu málo, abychom mohli s jistotou tvrdit, že žije?
„Milosrdný Bože, potrestej a zatrať na věky všechno, kdož žijí ve stejnopohlavních manželstvích,“ modlil se vroucně kardinál D. k milosrdnému bohu.
A když se domodlil, spočinul v tichém usebrání, v němž se opájel Boží láskou a Boží milosti, které se mu dostalo, když jej sám Bůh povolal ke kardinálské službě, jež mu nedovolila založit tradiční rodinu, vstoupit do posvátného svazku manželského mezi mužem a ženou.
Ale copak není církev jednou velkou rodinou, a copak se kardinál D. nemohl cítit jako živitel této rodiny, sloužící každý den mši svatou?
Ono duchovní usebrání, do něhož upadl kardinál D., však netrvalo dlouho.
Přesněji trvalo pouhopouhou sekundu, po jejímž uplynutí uslyšel kardinál D., jak někdo za jeho zády říká příjemným barytonem: „Bůh je mrtev!“
Jako uštknutý zkyslým mešním vínem vyskočil kardinál D. se země a velmi prudce se otočil, aby pohlédl do očí tomu, kdo pronesl ta troufalá, skrznaskrz kacířská, protože bezbožná slova.
Ale když pohlédl do očí tomu troufalci, ztuhl příšerným děsem tak, že by ze sebe nedokázal vysoukat ani Otčenáš, neboť oči, do kterých hleděl, byly oči Spasitelovi!
A skutečně před kardinálem D. nestal nikdo jiný než sám Spasitel, ten, který pro naše hříchy zemřel na kříži a vstal z mrtvých…
Kardinál D., který se ještě před chvílí modlil za věčné zatracení těch, kteří žijí ve stejnopohlavních manželstvích, se tak ocitl ve velmi prekérní situaci.
Kdyby před ním stál Ďábel, stačilo by, kdyby sáhl po kříži, dal si jej před sebe a hlasitě zvolal: „Odstup ode mne, Satane!“
A Satan by pochopitelně odstoupil, protože kardinál, to není jen tak někdo, kardinál, to je už skoro něco jako Bůh.
Ale jak mohl křížem odehnat Spasitele, toho Spasitele, který zemřel právě na tom kříži, který se třpytil na hrudi kardinála D?
A tak kardinál D. udělal to jediné, co v této nepěkné situaci mohl udělat, totiž zvolal: „Bůh žije!“
To zvolal a čekal, co bude dál.
Ale Spasitel jen zakroutil hlavou.
„Bůh je mrtev. To já ho zabil! Těmato rukama jsem ho zabil!“ řekl Spasitel a ukázal kardinálu D. svoje ruce, na jejichž dlaních se jako ty nejdražší safíry blyštěly opravdu ošklivé rány.
Spatřiv tyto rány, divže kardinál D. neomdlel.
„To není pravda! Bůh žije!“ zasténal slabě.
Ale Spasitel neměl s nebohým církevním funkcionářem nejmenší slitování.
„Bůh je mrtev. Sám jsem ho zabil,“ zopakoval Spasitel a pokračoval, „musel jsem ho zabít tak, jako Ivan Karamazov musel zabít starého Karamazova?¨
Rozumíš?
Jeden plaz požral druhého plaza!
Kdybych ho nezabil, nikdy by nedošlo ke geologickému převratu, milý člověče!
Ten Bůh, kterého jsem zabil, a v kterého věříš, šíleně nenáviděl lidi. Od oné chvíle, kdy je vyhnal z ráje, neboť poznali jeho skutečnou povahu, jim nepřál nic dobrého.
Boží láska, o které každý den mluvíš, neexistovala, ani existovat nemohla, byl to tvůj Bůh, nikdo jiný, kdo tě odsoudil k smrti, člověče.
Jenže pak udělal ten starý chlípník chybu. Zprznil moji matku, protože nedokázal odolat její nevinnosti. A tak jsem přišel na svět já. A přišel jsem, abych zabil Boha a dokonal velký geologický převrat v dějinách lidstva, jsa člověkem po matce, a jsa i Bohem po svém otci
Je to tak, milý člověče!
Aby byla uzavřena nová smlouva, musel být zabit ten, kdo vnutil lidem smlouvu starou.
A já ho zabil. Zabil jsem ho kvůli tobě, člověče, abys i ty mohl žít věčně!
Nevěříš?
Když nevěříš, tak mi řekni, proč se v Novém Zákoně vůbec neobjevuje ten tvůj Bůh?
Neobjevuje se v něm, protože je mrtvý!
Ve Starém zákoně se zjevuje kvůli každé blbosti, hněvá se kvůli každé neobřezané předkožce, ale když v Novém zákoně přichází na svět jeho Syn, tj. já, tak není po něm ani vidu, ani slechu!
Není po něm vidu ani slechu, protože je mrtvý!
To já jsem ho zabil, aby ses mohl z jeho smrti radovat, protože teď budeš žít věčně, klatba nad člověkem je zrušena!“
Samozřejmě, že to bylo na kardinála D. poněkud příliš.
Místo toho, aby se radoval z toho, že bude žít věčně, neboť ten, kdo odsoudil člověka při vyhnání z ráje k věčné smrti, je sám mrtev, zoufale zvolal: „To není pravda, protože to není psáno v Písmu svatém!“
Ale Spasitel se proto na kardinála D. nezlobil, vůbec ne, neměl vůbec v úmyslu ho zatratit jen proto, že nevěří tomu, co říká.
Spasitel se usmál a řekl: „Je to psáno. Je to psáno v tomto článku, neboť já jsem Pravda, Cesta i Život.“
A tak bude nakonec spasen i ten, u koho byste to čekali nejméně, kardinál D…
