Nepřeji si nic jiného, aby mi jednou byla země těžká, vůbec ne lehká, jak se, kdoví proč, říká a přeje
Půda je u nás těžká, jílovitá, sotva se na ní něco urodí, jenom se lepí. Chcete se projít po mokrém poli, zkrátit si přes něj cestu, a neujdete ani pět metrů, nohy vám ztěžknou tak, že je nezdvihnete.
A v létě, když Slunce žhne jak šílené a dobytek mře od nemilosrdné žízně, je půda u nás tvrdá jako kámen a pukliny v ní jsou bezpečným úkrytem pro všelijakou jedovatou havěť, o které se píše už v Bibli. Však si také člověk u nás často připadá jako ve Svaté zemi za časů Josefa a jeho bratří, ne-li rovnou Mojžíšových.
Není divu, že lidé od nás utíkají i po smrti.
„Celý život mě ta naše půda trápila, žijeme na ní jako zvířata, má mě trápit ještě po smrti?
Všude dobře, jenom ne tady, kéž je mi země lehká někde jinde!“ brání se lidé ze všech sil, aby byli uloženi k poslednímu odpočinku (nebo se taky říká k věčnému spánku) do naší země.
Je to tak, sami to dobře víme, že tady u nás země nemůže být nikomu lehká, že být pohřben tady, znamená pěkně si to zavařit, přijít o onu lehkost bytí, která se dostavuje po smrti, že být pohřben tady u nás, je jako narvat se na noc tím nejtěžším jídlem jaké existuje a pak se už jen celé věky převalovat v bezesných mukách.
Už za svého života mnozí z nás proklínali naši půdu, její tak nesmyslnou těžkost, záviděli těm, kteří svůj celý život prožili na půdách lehkých, které se tak snadno prosívají skrze prsty, jak by pak mohli chtít a toužit po tom, aby byli do ní pohřbeni?
„Jenom mě nepochovávejte tady u nás, prosím vás, proboha živého!“ žadoní i ti největší ničemové ve své poslední hodince, je to jejich nejzoufalejší a jediné přání, skučí a vyjí tak dlouho, dokud se jim nedostane ujištění, že skutečně nebudou pohřbeni tady u nás.
Teprve pak se zklidní natolik, že jsou s to prosit všechny, kterým kdy ublížili, aby jim odpustili. Ale i když se jim nedostane odpuštění, přesto odcházejí z tohoto světa klidně, vědouce, že jim bude země lehká, protože nebudou pohřbeni tam, kde po celý svůj ničemný život bez přestání někoho terorizovali a trýznili.
Samozřejmě, že i já jsem toužil a vroucně si přál, abych byl pohřben v nějaké lehké zemi, celý svůj život jsem se opájel tou představou, že aspoň po smrti se odpoutám od té naši odporné a hnusné půdy, která nám všem tady zničila životy, že aspoň po smrti se veškerá tíha života promění v lehkost, kterou jsem znal, jako všichni našinci, jen z doslechu.
Avšak když jsem odcházel z tohoto světa, cosi obludného se ve mně hnulo a já k údivu těch, kteří mne obklopili u mého smrtelného lože, a do značné míry i k údivu svému vlastnímu, prohlásil: „Až zdechnu, nikam mne nevozte. Chci být pohřbený tady!“
Má slova působila na všechny přítomné jako úder palicí mezí oči, všichni se proměnili v solné sloupy, jako by právě spatřili Sodomu, jež byla potrestána za svoji hříšnost.
První se, jak se dalo ostatně čekat, vzpamatoval kněz, jež mne byl zaopatřit všemi potřebnými svátostmi.
„Vy jste se zbláznil!“ vykřikl tak, že probral k životu i všechny ostatní, již jako ozvěna zopakovali, „zbláznil!!!“
„Nezbláznil. Odcházím sice z tohoto světa, ale jsem zcela při smyslech. Buď mě pohřbíte tady, nebo se zřeknu víry!“ pohrozil jsem.
Všichni na mě hleděli jako na sebevraha, v jejích očích se mísil děs s odsudkem.
„Blouzní, to je jisté! Neví, co říká, dám na to krk! Slibme mu, že ho pohřbíme tady, ale až vypustí duši, tak ho naložíme hezky do letadla, a šup s ním někde na poušť, hezky do písku, ať je mu aspoň po smrti země lehká!“ zašeptal nakonec kdosi, mysle si, že jej neslyším.
Ale já jej slyšel dobře.
Vztyčil jsem se na svém loži, popadl prázdnou lahev na nočním stolku, rychle ji rozbil o pelest a, takto vyzbrojen, jsem pohrozil všem přítomným: „Pravím vám, že mne pohřbíte tady! Každý, kdo se bude protivit mé poslední vůli je synem či dcerou smrti! Když někdo odchází z tohoto světa, musí mu jeho přání splnit, jinak budou navždy prokleti!“
Moje slova všechny popudila na nejvyšší možnou míru.
Taková troufalost, taková drzost, takové šílenství!
Aniž by se na tom museli domlouvat na sociálních sítích, vrhli se na mně všichni bez rozdílu pohlaví jako jeden muž.
„Do blázince s ním, tam mu to dostanou z hlavy!“ zavelel rázně kněz, když mne mnoho rukou pevně sevřelo tak, že jsem se nemohl pohnout.
Ale měli smůlu. Než mne dopravili do blázince, vydechl jsem naposled. A tu se ukázalo, jak jsou všichni lidé tady u nás zbabělí. Nikdo nenašel v sobě odvahu, aby mi nesplnil moje poslední přání, a tak jsem byl přece jen pochovaný do té naší těžké půdy na docela prázdném hřbitově, jehož jsem jediným obyvatelem.
A když mi lidé chtěli hodit na rakev hrst hlíny, nemohli, protože ta naše zem je tak těžká, že to prostě nejde, nabrat ji jen tak do dlaně a v tichém zamyšlení hodit na rakev, ostatně velmi lacinou.
