Levičácký extremismus kvete v každé době, překračuje hranice věků a epoch jako by se nechumelilo a ono opravdu nechumelí
Tuto noc strávil jsem na hoře, v onom bdění, které lidé nazývají spánkem. Toto místo jsem si však vybral úmyslně, hory jsou pouští svého druhu. Kdysi jsem byl na poušti čtyřicet dní, vydán napospas sám sobě, zrovna tak jako Bůh ve svém království.
Tímto Bohem jsem ovšem já sám. Mé vědomí je vědomím Boha. Vše co, je obsaženo v Bohu, musí být obsaženo i ve mně, neboť jsem Boží syn.
Mé synovství je ta nejzřejmější věc na tomto světě, protože odkud by se braly a pramenily jako horská bystřina všechny mé myšlenky než právě ve vědomí Boha?
Vidíte-li mne, patříte-li na mě, vidíte vtělené Slovo a to Slovo je Bůh a jsem tedy Bůh i já. Jsem Bůh, jelikož jsem obsažen ve svém vlastní vědomí, které stvořilo všechen tento svět, jež je mojí vůlí a mojí představou, protože jak by tento svět mohl existovat, kdyby ponejprve nebyl Boží představou, kterou vygenerovala Boží vůle, tedy i vůle moje, neboť Otec a Syn jsou jedno a totéž!
Otec mne poslal na svět, a ve mně poslal na svět sebe samého, abych zjevil Pravdu, která uzrála v jeho vědomí, Pravdu, skrze kterou budou lidé, které stvořil můj Otec k obrazu svému a jejichž podobu vtiskl ve mně i sobě samému, spaseni. Všechny mé myšlenky obsahují tuto Pravdu a tato Pravda je zjevována ve všech mých slovech, tuto Pravdu je nutno poznat, aby byla odhalena skutečná velikost Boha, především pak skutečná velikost jeho lásky, kterou chová k lidem.
Proto přijal můj Otec lidskou podobu ve mně, aby zjevil lidem pravdu, neboť lidé mnohem spíše uvěří člověku, než by uvěřili Bohu, kdyby se jim zjevil ve své skutečné podobě, totiž jako nikým nestvořené nekonečno bez jediného výstupku, jako nehybný, svou vlastní všemohoucností usmrcený hybatel, jenž nemluví žádným lidským jazykem, neboť dorozumívacím prostředkem Boha je jeho mlčení.
Jsem do jisté míry jen materiálním reproduktorem Božích myšlenek, jemuž se dostalo smrtelného těla, jelikož tento Bůh jsem já sám ve formě Syna. Pramálo mi však na tomto smrtelném těle záleží, moje existence není podmíněna existencí tohoto těla, a přesto je toto tělo nesmírně důležité, neboť skrze něj je lidem sdělována Pravda, totiž ta, že kdo v toto mé smrtelné tělo uvěří, bude navěky spasen!
A zrovna dnes, v tento den, v tento tak nepatrný zlomek času, v tomto ztraceném koutě vesmíru, na jeho nejvzdálenější periférii, se chystám zjevit jednu z nejdůležitějších informací Pravdy, jež má lidstvo navést na cestu spásy a věčného života, jež mu má, takříkajíc, otevřít oči, jež mu má ukázat, jak pomíjivé a klamné je všechno to, čemu přikládáme absolutní význam, jež mu má sdělit, že spasen bude jen ten, kdo popře sám sebe stejně tak, jako Bůh popřel sám sebe, když mne, to jest sebe samého, nechal zemřít na kříži!
Ano, dnes, za pár hodin, sestoupím z této hory, na které jsem strávil tuto noc ve společnosti Zarathustry, a zastavím se na rovině před velikým kostelem, z něhož se vyhrnou lidé, kteří ve mně uvěřili, kteří skrze mne doufají přijít ke spáse a věčnému životu.
Vyhrnou se a budou mi provolávat slávu, budou radostí bez sebe, budou na mne pyšně ukazovat, budou se přede mnou klanět a vykřikovat: „Pane náš, pane náš, v Tebe věříme!“
Já se na ně podívám a jediným gestem utiším tu vřavu a řeknu: „Běda vám, duchovní boháči, neboť už máte ve své víře potěšení.
Běda vám, kdo jste nyní nasycení mým Tělem a napojeni mojí Krví, neboť budete hladovět a žíznit.
Běda vám, kdo se nyní smějete, radujete ze své spásy, neboť budete naříkat a plakat.
Běda, když se všichni budete navzájem chválit, jak jste dobří, vždyť stejně se nechali vychvalovat falešní proroci!
Běda vám, protože kdo z vás je chudý, kdo z vás skutečně hladoví?
Běda vám, protože nenávidíte všechny ty, kdož nejdou s vámi, kdo s vámi nehodují v kostelech, jejich jména tupíte a prohlašujete je za proklaté, protože jsou svobodného ducha i svobodného srdce, přitom jsou oni těmi blahoslavenými, vždyť stejně se lidé chovají k prorokům, jim, ne vám, náleží království nebeské!“
Dobře vím, co bude pak. Boží Pravda musí být vždy Pravdou nepříjemnou. Skutečnou Boží láskou je jen nelidské utrpení, protože k Bohu musí vést vždy jen ta nejtěžší cesta, spasen může být jen ten, kdo je tady na zemi odsouzen k věčnému zatracení, kdo zde na zemi hlásá Boha, kdo mluví jeho jménem, ten Boha popírá a zapírá.
Vím, koho si Bůh vyvolil ke spáse, vždyť jsem Jeho Syn. Jsou to ti, kteří jsou prohlášeni za Ďábla, protože ti jediní žijí v Bohu. Sám sobě se někdy divím, proč vlastně lidem zjevuji tuto Pravdu, kterou nejsou s to pochopit. Ale zřejmě musí být určitým formalitám učiněno za dost, vždyť i ve mně budou dnes, až sestoupím z hory a zastavím se před velikým kostelem, vidět Ďábla, Antikrista, který po nich chce, aby se všeho vzdali a nastoupili tu nejstrašlivější cestu, cestu sebezapření a sebezničení, cestu k Bohu, který je věčným zánikem všeho stávajícího a jehož jsem jednorozeným ukřižovaným Synem.
Slunce už se dere nad obzor. Ta veliká hvězda, která stravuje sama sebe, aby sytila život svým světlem, jež je zvěstováním její smrti, mi oznamuje, že nastal čas, abych sestoupil z hory a předstoupil před lidi, zjevil jim Pravdu, pro kterou mne budou nenávidět a tupit.
