Poslední šampionát bílého muže

Mám rád fotbal- není to jen krásná hra, ale i obraz společnosti, její zrcadlo. Řekni mi, jak se u vás fandí, a já ti povím, odkud jsi. Dnes jsem si přečetl, jak se na MS v JAR hráči Francie navzájem urazili a hrát za společnou vlast je tak nějak přestalo bavit- a řekl si, čeho že je toto obrazem. Před lety, když jsem poprvé viděl "obrozenecké" video o kolonizaci světa muslimy, myslel jsem si, že první oblastí, ve které se nový řád projeví, bude sport. Pro ty, kteří nemají čas nebo náladu shlédnout video z odkazu, stručně shrnu jeho obsah.

Francouzske fotbalistky stavi zed.

"Euroamerický svět tak, jak ho známe, přestává existovat. Kultura bílého muže vzešlá z křesťanských, židovských a řeckých tradic končí, protože míra porodnosti v zemích, které ovládá, nedosahuje kritické hranice umožňující přežití populace. Máme se prostě tak dobře, že jsme zapomněli plodit děti- ty, které máme, ani nestačí nahrazovat naše mrtvé. Státy jako Německo, Francie, Belgie, Anglie nebo Spojené státy zažívají úbytek obyvatelstva, které v posledních staletích formovalo jejich kulturu a prosperitu, a naopak registrují obrovský nárůst populace přistěhovalců. Muslimové přenášejí své tradice počtu dětí do našeho světa a na jedno "naše" dítě připadá asi osm "jejich". Za několik málo (desítek) let budou tyto státy islámskými republikami se všemi důsledky pro naše tradice. Naše domovy se bez boje změní na Dar al-Islam, Dům islámu."

Podobný "střet" civilizací se občas odehraje ve sportu-  možná o trochu dříve, rozhodně ale čitelněji. Dříve jsme například mohli sledovat, jak se černý atlet utkává s bílým a poráží ho na mezinárodní akci- a mohli jsme cítit změnu dějin a dodneška na to vzpomínat, jako třeba na triumf Jesse Owense v Berlíně, Hitlerovi navzdory. Mohli jsme sledovat, jak chudý poráží bohatého a běží si pro olympijský vavřín bosý, jako Abebe Bikila v Římě. Mohli jsme ukázat svou lásku, když jsme sledovali, jak spravedlivý poráží hříšníka- jako když si naši hokejisté přelepili hvězdu ve státním znaku na Mistrovství světa v roce 1969 a Jarda Holík dal čtvrtého góla, ve jménu Zadostiučinění. Myslím, že tyto příběhy o velkých vítězstvích nás poutají ke sportu stejně jako k nějaké formě náboženství. I 20 let po Listopadu vidíme v Ovečkinovi potomka sovětských okupantů a vítězství nad Ruskem prožíváme pořád "po holíkovsku".

Dnes ale ze sportu vyprchává Velký příběh o vzájemném boji- když se člověk podívá na fotbalový zápas Německa nebo Francie s některým africkým státem, nejde o utkání NAŠICH proti NIM, černých proti bílým, bohatých proti chudým, spravedlivých proti komunistům, škaredých proti krásným apod. Jde už jen o JEJICH vlastní zápas, kde hrají ONI se SVÝMI- a jen nějakou náhodou mají na sobě rozdílné dresy, asi jako když si na tréninku libovolně vyberete, že budete hrát modří proti zeleným. Za zvuků vuvuzel zahánějí své ošklivé vzpomínky na krásný starý svět. Hráči, kteří dnes hrají třeba za Francii, jsou evropskou reprezentací blízké budoucnosti. Společný dres neznamená nic, pokud symbolizuje zemi, která pro vás neznamená nic.