Zamyšlení nad vnímáním věrohodnosti

Už jste se někdy zamýšleli nad tím, jak poznáte, že je zdroj vašich informací důvěryhodný?

Poznate, kdyz vam nekdo dava lzive informace? wikimedia.org

Myslíte si například, že vzhled mluvčího vypovídá o tom, zda mu můžete věřit? Vypadá to, že ano. Moderátoři televizního zpravodajství se vybírají mimo jiné také podle toho, zda je jejich podání zprávy věrohodné. Takové posuzování ale musí přece být velmi zavádějící. Podle čeho soudíme, zda moderátor zpráv je nebo není věrohodný? Myslí si snad diváci, že moderátor při zpravodajské relaci lže, nebo že to, o čem mluví, se ve skutečnosti nestalo? Dělá dojem, že něco skrývá? Vypadá to, že vzhled i mimika v tomto případě hraje velikou roli. Ale otázkou je, zda máme skutečně soudit podle percepce, zda máme dát na předsudky.

V historii se hezky ukázala jedna zásadní změna ohledně vnímání informací. Kdysi dávno byl psaný text téměř posvátný. Stoprocentně platilo pravidlo: Co je psáno – to je dáno. Koncem devatenáctého století však důvěryhodnost přesídlila z textu na obraz. Reklamní agenti přišli na to, že obrázek vydá za tisíc slov psaného textu, a z pohledu prodeje ještě za více. Pro spoustu lidí se totiž synonymem slova „věřit“ stalo „vidět“, nikoliv „číst“. A tak byli lidé přesvědčeni, že to, co vidí v televizi, nebo na novinové fotografii, musí být pravda. V dnešní době už si naštěstí lidé uvědomují, že ne vše, co je ukázáno v televizi, je pravda. Stejně tak ale klesá důvěryhodnost médií obecně. Díky internetu již ani text nedosahuje takové spolehlivosti, jakou měl v minulosti.

V dnešní době tudíž nezbývá nic jiného, než věřit jen tomu, co na vlastní oči uvidíme, nebo prožijeme.