Radek Škvor: „Nejvíce se vyblbnu u dabování animovaných postav“

Říká se, že Česká republika je bohatá na dabéry na úrovni. Dabéři jsou lidé, kteří svůj herecký um soustřeďují do svého hlasu, a právě jejich hlas se nám zdá často známý, avšak obličeje nepoznáváme. Mé pozvání k rozhovoru přijal právě jeden z dabérů, Radek Škvor. Příprava na rozhovor nebyla jednoduchá, o Radkovi jsem se toho totiž na internetu dozvěděl velmi málo.

Radek Skvorzdroj: Tomáš Kabát

 Radku, svůj hlas jsi propůjčil hercům v mnoha filmech a seriálech. Jak dlouho se dabování věnuješ?

Daboval jsem snad už někdy od roku 1995. Vzpomínám si, že jsem tehdy ještě neuměl ani pořádně číst, a tak mi vždycky museli text předříkávat. Tehdy to ale byly strašně malé role, kdy postava řekla ve filmu třeba jen čtyři věty.

Jak ses vůbec dostal k dabingu?

 Dá se říct, že jsem se k tomu dostal jako slepý k houslím. Když jsem byl malý, chodil jsem společně s bráchou do dramatického kroužku. Tam jednou přišli lidé ze studia, které už dneska možná ani neexistuje, a vybrali si asi tři adepty, s nimiž chtěli vyzkoušet právě dabing. Mezi těmi vybranými byl i můj o tři roky starší brácha, který se tehdy snad jako jediný uchytil. Když mi pak bylo necelých 6 let, vyzkoušeli i mě.

A není to problematické dabovat v tak mladém věku? To s tebou měli ty nervy, když říkáš, že jsi ani pořádně neuměl číst?

Nedá se říct, že bych tehdy dělal nějaký velký dabing. Tehdy jsem měl jen pár prací do roka nebo sem tam nějaké štěky, takže pořádné role jsem dělal asi až přibližně od devíti let. Ale určitě s dětmi musí být více trpělivosti.

Dobře, dnes je tomu tedy již nějakých třináct let. Není to už pro tebe rutina?

Dříve mě dabing bavil stoprocentně, ať to byla role jakákoliv, tak jsem z toho měl radost a bylo to super. Dneska už to trošku rozlišuju a je to podle toho, co dabuju. Když je to dobrý film, tak mě to baví a užívám si to. Pokud je to nějaká slabší věc, například telenovela, které se bohužel taky musí dabovat, tak tam už to cítím spíše jako práci než zábavu.

Jak jsi dabing vnímal jako malý kluk?

Jako malému klukovi mně poslali scénář a originální verzi filmu domů, a pamatuju si, že jsme se na to s mámou koukali na videu. Takže taková příprava doma fungovala lépe, ale dneska se to už dělá asi opravdu jen u těch malých dětí. V současnosti jsem zvyklý i na to, že zavolá produkční a domluvíme se na termínu, kdy přijdu do dabingu a co budu dabovat, se dozvím až na místě.

Takže ty se v takovýchto případech nemůžeš ztotožnit s postavou, kterou máš namluvit. Jak to bylo ještě tehdy, když fungoval starý systém dabingu a ty ses mohl připravit? Snažil ses sžít se s tou rolí?

Že bych někdy v deseti letech řešil pozadí té postavy, to opravdu ne. Musím se akorát snažit zahrát tu situaci, která se v tom filmu odehrává, co nejlépe. Tady hraje velkou roli režisér, aby mi popsal, co se tam děje, a pomohl mě do té situace vtáhnout. Právě dabing je hodně specifický tím, že danou situaci musím zahrát tak, jako ten herec ve filmu, a ne podle sebe. V tom je to trochu složitější.

A jaké zažíváš pocity, když vidíš ten výsledek a slyšíš, že nějaký zahraniční herec mluví tvým hlasem?

Dneska už jsem si na to docela zvykl. Jako malý jsem to ale nesnášel. Připadalo mi totiž, že je to absolutně hrozné a vůbec jsem nechápal, proč ti lidé chtějí, abych to dělal.

Ty jsi hrál i v několika filmech. Jak aktivním hercem jsi, máš třeba angažmá v divadle?

Herectvím jsem se zabýval hlavně v dětském věku, kdy na základní škole nebyl problém chybět třeba měsíc v kuse. Ale na střední to už začal být problém. Teď už jsem dlouho nic nehrál, naposledy to byl před čtyřmi lety dokument pro ZDF. V divadle jsem nikdy angažmá neměl. Hrál jsem v Divadle Na Fidlovačce, kde jsem měl hezkou roli. Bohužel hra neměla takový úspěch a hrála se pouze jednu sezónu. A taky v Národním divadle, ale tam to nebylo žádné velké hraní, šlo spíše o takové to křoví.

A neláká tě herectví teď? Neuvažoval jsi třeba o studiu na umělecké škole?

Neláká mě to. Nedá se však říct, že by mě herectví nebavilo. Jen jsem to nechtěl studovat. Já už jsem i na střední škole studoval technické obory, teďka jsem na Stavební fakultě ČVUT, která mě oslovila.

Vrátím se od herectví zpět k dabingu. Vzpomínáš si na to, kdy sis prošel hlasovou mutací, a tudíž už jsi nemohl dabovat tobě tehdy typické dětské role?

Jsem rád za to, že jsem naštěstí neměl nijak drastickou mutaci, bylo to spíše takové pozvolnější. I tak se ale tehdy u vypjatějších scén občas stávalo, že mi ten hlas hodně lítal.

Když jsi začal mít hlubší hlas, zaregistroval jsi úbytek nabídek rolí?

Myslím si, že pokud je postavě mezi dvanácti a patnácti lety věku, tak je možno použít hlas jak hlubší, tak i ten před mutací. Každý přece mutuje trošku v jiném období. Nicméně útlum nabídek tam určitě byl. Ale nejen kvůli hlasu. Například se v té době přestali dabovat Pokémoni, které jsme dělali poměrně často.

Když už jsi zmínil Pokémony, jaké to je dabovat kreslené postavičky?

Já si myslím, že je to kolikrát lepší, než dabovat hraný film, protože tam se dá opravdu vyblbnout. Nemusím být tak vážný a můžu tím hlasem dělat větší kraviny. Vzpomínám si, když jsem nedávno daboval takovou typickou disneyovku, tak v ní ty postavičky šišlaly a dělaly šílené zvuky. To je pro mě příjemná změna a já si tohle užívám. Mám to rád.

Je dabování velkofilmu odlišné, dejme tomu například od seriálu?

Rozhodně, ten rozdíl je veliký. Požadavky na kvalitu jsou u filmu samozřejmě vetší, a tak to zabere mnohem více času. Navíc obraz je promítán na velkém plátně, a tak musí být synchron perfektní. Když jsem daboval do kin film Transformers 2, tak jsem dabingem strávil kolem dvaceti hodin. Zatímco prvním dílem, který byl dabován pro televizi, necelé 3 hodiny. Seriály se dělají po více dílech, protože mají kratší stopáž. To že člověk někde dostane malou roli a má za 20 minut hotovo je možné u seriálu, filmu ale i kinodabingu.

Musím se přiznat, že na rozhovor s tebou se mi připravovalo trošku obtížně. Na internetu totiž o tobě skoro vůbec nic není.

Abych pravdu řekl, mně to vyhovuje, protože lidé znají mé jméno tím, že ho slyší v televizi, znají možná ten hlas, i když si to třeba neuvědomují, ale neznají mě. Neznají můj obličej. A mně vyhovuje, že můžu jít kamkoliv v klidu.

Takže si nemyslíš, že je výhoda mít slavný obličej?

Ono možná je hezké, když člověka ostatní znají, když ho poznávají na ulici, ale myslím, že si to člověk užívá jen chvíli. Potom, podle mého názoru, začínají převládat ta negativa, že ho lidé někdy i otravují a on nemůže jít prakticky ani nakupovat.

A otázka na závěr: Jsi vlastenec, anebo bys nejraději z Česka odjel?

Ani jedna definice není správná. Nejsem zarytý vlastenec, ale nemyslím si, že se tady žije špatně. Obzvlášť v těchto dnech, když se podíváme, co se děje například v Egyptě, tak si myslím, že se tady máme dobře. Zahraničí je hrozně hezké na cestování, ale mám to tady v Česku rád. Žádný sen, jako třeba založit rodinu v zahraničí a zůstat tam, nemám.

 Poslechněte si i nahrávky:

Radek škvor o cestování:

Radek škvor před mutací:

Pokud se vám nezobrazuje přehrávač: Pro připomenutí Radkova hlasu, si ZDE STÁHNĚTE zvukovou nahrávku. Na nahrávce jsem se Radka zeptal na jeho vztah k cestování. Na TOMTO ZÁZNAMU uslyšíte hlas Radka Škvora ještě před mutací. (Zdroj: youtube.com)