Obecně mám s Poláky (a i s ostatními lidmi, co zde potkávám) zatím pouze dobré zkušenosti a 99 % z nich je velice vstřícných, nápomocných a vůbec takových, jací by měli být lidé, které ve svém životě chcete potkávat. Ale jelikož z toho obvykle nevznikají nikterak zajímavé historky, tak se tady zaměřím na věci, které jsou pro mě dost nepochopitelné.
A začnu s tím, co mi do teď ještě hlava nebere a co jakýmsi způsobem navazuje na můj příspěvek o zdejším vnímání historie. Vše začalo ve škole při jedné naprosto nezáživné přednášce o EU, která se rázem stala zdrojem rozbrojů, když se začaly řešit jednotlivé fondy EU a to, kolik z nich která země čerpá. Hlavními debatéry se stali dva kluci - jeden z Německa a jeden z Polska. Onen Němec nebyl příliš bystrý a nepochopil, jak se jednotlivé příspěvky počítají. Bohužel jeho dotazy vyzněly spíše jako nesouhlas s tím, že by Polsko mělo dostávat tolik, kolik dostává (Ne, že by na takový názor samozřejmě neměl nárok). Onen Polák, který také nebyl příliš bystrý, a v tomto případě nebyl především klidný a už vůbec nebyl racionální, mu nedokázal vysvětlit, proč Polsko stále má největší podíl a proč tomu tak bude i v následujících letech. Ovšem když viděl, že jeho neznalost mu debatu nevyhraje, tak vše zakončil prohlášením: ‚Ale my jsme druhou světovou válku nezačali.‘
V polovině třídy se zastavil dech. A jelikož jsem v téhle oblasti asi o něco více přecitlivělá, než by bylo vhodné, tak jsem se na něj otočila s tím, že tohle rozhodně není v pořádku argument a že je dost možná na čase, aby se zkusili dostat o krok dál za pocit oběti. Jeho reakce mě zaskočila ještě více, než jeho původní prohlášení – ‚Očekával bych, že zrovna holka z České republiky bude stát na naší straně. Koneckonců byli jsme osvobozeni Rudou armádou.‘ Důraz a hrdost čišící z ‚rudé armády‘ jen těžko zachytit slovy. Už jsem se nezmohla rychlou reakci. Faktem, že jsme byli osvobozeni Rudou armádou, bych se já osobně příliš nechlubila a navíc to nepovažuji za věc, která nám zajistila prosperující budoucnost.
Toto byla asi nejextrémnější situace v průběhu těchto přednášek, jinak většinou nechávám vše, co se v těchto hodinách děje spokojeně plynout, aniž by to příliš narušilo můj zcela oddělený tok myšlenek. Je to vlastně fascinující, jak v jednom čase a na jednom místě se dokážou lidé tak dokonale míjet a vlastně spolu nebýt. Hlavním důvodem, proč jsem vzdala snahu aktivně tyto hodiny sledovat, je, že si náš vyučující stále na něco stěžuje. Ani byste nevěřili, jak hodina a půl stěžování dokáže být vyčerpávající.
‚My, chudáci, jsme pro EU museli vyplnit tohle a napsat tamto a měli jsme takový a takový deadline.‘ A samozřejmě nezapomíná zdůrazňovat, že Poláci byli jediní, kdo vše stihli včas. Obvykle, když podobnou poznámku zachytím, tak se pouze pousměju nad tím, že my jsme to sice nestihli, ale taky se nic nestalo – výsledek byl pro obě země stejný, tak proč se stresovat? Abych si mohla zbytek života stěžovat? Ne, děkuji.
A stěžovat si, že západní firmy postavili za peníze EU v Polsku dálnice? Není to zlehka ujeté? No ale řekněte svému učiteli, že taky nemuseli mít vůbec nic a že to, co mají, je přeci jenom pořád lepší než nemít nic. Alespoň je tu po čem jezdit.
Hodina a půl soustavného stěžování a to i v případě, že nedáváte pozor, ve vás vyvolá intenzivní pocit, že pouze pivo vám dokáže vrátit trochu původního životního elánu. Ve středu se tedy musí chodit do hospody. A ne příliš často, ale občas poté zajdeme do klubu, kde jsou některá setkání také úsměvná. Posledně se jistý Ital zdál být mnou velice zaujat. A vše mu přišlo obdivuhodné. Když jsem mu řekla, že čtu, odpověděl mi, že to je úžasné a že on příliš nečte. To mi mělo být jistým varováním, že dále už vše bude jenom horší. Nenapadlo mě ale nic lepšího než se zeptat, proč tedy nečte, když mu to přijde tolik obdivuhodné. Tato otázka se setkala pouze s otevřenou čelistí a já jsem se znovu přesvědčila o tom, že slečny by asi neměly číst, neuvěřitelně jim to totiž zmenšuje životní výběr.
Další vzhledem k zdejším okolnostem nečekaný fakt z polského života jsem se dozvěděla v průběhu mé návštěvy Lodzi, kam jsem vyrazila se svou sestrou. Naším štěstím, či neštěstím se stalo, že se místní profesor sociologie nabídl, že nás po tomto turisty zapomenutém městě provede. Dle domluvy jsme si u něj nechávaly před začátkem prohlídky naše zavazadla. A než jsme se vybrali na ven, tak se ze slušnosti zeptal, jestli si dáme kávu. Uctivě ale zřetelně jsem odmítla, protože jsme před sebou měli pouze tři hodiny světla na to, abychom něco viděli. A náš průvodce začal kávu navzdory tomu vařit – nevím, zda za to může má špatná angličtina, anebo závazek pohostinnosti, který nepřebilo ani mé odmítnutí.
Po hodině jsme konečně vyrazili. Jelikož jsme od rána nejedly, chtěly jsme někde po cestě něco rychle sníst. A navzdory požadavku na to, aby to bylo rychlé, nás náš průvodce zavedl do typicky turistické tradiční polské hospody. A poté, samozřejmě bylo ještě potřeba si dát pivo, protože pivo je základ každé dobré procházky. V této hospodě, která byla naproti hebrejské restauraci, se náš průvodce rozhovořil o antisemitismu, který je v Polsku stále živý, o tom, že navzdory hrůzám druhé světové války, je nadávka "Žide" začně obvyklá a o politicky zcela nekoretním postoji k židovské minoritě. (Což pouze dost podivně zapadá k tomu, jaký postoj k druhé světové válce Poláci zastávají.)
A po pivu už byla tma, takže naše naděje, že něco uvidíme se zcela rozplynula. Měli jsme před sebou nicméně ještě hodinu a půl než si nás měl vyzvednout náš hostitel, a tak jsme se konečně vydali obhlédnout ‚památky‘. Po cestě nám náš průvodce povídal o streetartu, který je v Lodzi velice populární a zdobí celé město, s poznámkou, že kdybychom ještě někdy přijely, tak bychom to rozhodně měly vidět, protože to za to rozhodně stojí. Nad tím se nedalo než si pouze povzdechnout – my jsme kávu ani oběd v restauraci přeci původně vůbec neplánovaly.
Nakonec jsme došli k zcela úžasně zrekonstruované staré továrně, která teď žije čilým životem a je plná obchodů, restaurací a klubů. Místo, které by rozhodně stálo za to vidět o trochu dříve v průběhu dne. A tam jsme tedy usoudili, že když teď už není dost času vidět cokoli jiného, tak zakončíme naší procházku překvapivě u piva. Zde došlo k poměrně obvyklé debatě o rozdílech mezi Čechy a Poláky. Zpravidla to bývá vděčné a vtipné téma, zvláště když se dojde na jazykové rozdíly. Tentokrát se nicméně náš průvodce zajímal o to, zda je pravda, že Češi jsou uvolněnější a otevřenější v otázkách sexu. Nevím, co přesně tím myslel, protože zbytek debaty nebylo zrovna to, co by mě příliš bavilo rozebírat a při čemž bych se cítila zcela pohodlně. Tak mám zlehka pocit, že některé polské stereotypy o Češích odpovídají spíše jejich přáním než skutečné realitě.
A dnešní příspěvek zakončím jedním mým jazykovým objevem. Poté, co jsme se setkaly s naším hostitelem a jeho slečnou, tak jsme u piva rozebírali právě rozdíly mezi češtinou a polštinou. A přišli jsme na to, že u nás, když něčemu nerozumíme, tak říkáme, že to je pro nás španělská vesnice. V Polsku když něčemu nerozumějí, tak říkají, že to je jako český film. Musím říct, že mě to srdečně pobavilo :-)
